Unseen [CZ]

Prolog

Myslím si, že tam byl provaz nebo možná prášky, nejsem si jistá. Jen sotva si na to vzpomínám, protože se se mnou točil celý svět. Mám pocit, že se to stalo už před miliardami let. Pamatuji si na hlasité výkřiky, všechny uvnitř mé hlavy. Vybavuji si bolestivá slova, která mě popoháněla dál a dál.

Za celý svůj život jsem nikomu nic neudělala. Vždycky jsem se starala jen sama o sebe a nikdo si mě nevšímal, teda dokud nepřišli oni. Udělali ze mě to nejbídnější stvoření na světě.

Vím, že tam bylo naříkající koťátko, tou dobou nový člen naší malé rodiny. Koupit ho byl trochu zoufalý pokus mojí mámy, kterým se mi snažila pomoct. Pořád mňoukalo a ještě víc mi tím pletlo hlavu.

Pamatuju si, že jsem chtěla, aby to přestalo. Toužila jsem po tom, aby na mě všichni přestali křičet a říkat mi, co mám dělat. Přála jsem si být prostě sama.

Vzpomínám si na slanou chuť v mých ústech, nejspíš to byly slzy. Moc si to nevybavuju. Dusila jsem se totiž vlastní bolestí.

Jak ubíhá čas, je pro mě stále těžší a těžší si ten den vybavit. Tu bolest, nenávist, zoufalství a beznaděj. Nepamatuju si, co přesně jsem udělala, jen že jsem to chtěla zastavit. Na ničem jiném mi nezáleželo.

Ale už je to dlouho. Přenesla jsem se přes to. Cokoliv jsem udělala, zabralo to. Lidi mě přestali mučit, nazývat mě přezdívkami a srážet mě k zemi. Dokonce se na mě přestali dívat.

Konečně jsem měla klid. Konečně jsem místo jejich urážek slyšela jen vlastní myšlenky. Nikdo mě neobtěžoval, neubližoval mi, neviděl mě a já jsem to jinak ani nechtěla.

Byla jsem od nich volná.