Unseen [CZ]

- 35 -

Být s Jamesem je čím dál tím příjemnější a jednodušší. Už se necítím tak trapně, protože jsem si zvykla na to, že jsme spolu. Když jsme spolu jen sami dva v jeho bytě, je příliš jednoduché zapomenout, že jsem duch a on obyčejný člověk, protože nám to nic nepřipomíná. Teda možná tak to, že je mu občas zima, ale pak se prostě obleče do víc vrstev a dokonce něco nahází i na mě. Ukázalo se, že dokud je se mnou, tak na mně to oblečení zůstává. Jakmile ale jeden z nás odejde z místnosti, tak ze mě všechno oblečení navíc spadne a zůstane mi zase můj normální outfit. Když se pokouším hodně soustředit, dokážu to oblečení na sobě udržet i tak, ale je to moc unavující. Když se objímáme, prostě na sobě máme každý tři mikiny.

Mimochodem, James má celou sbírku mikin.

Všimla jsem si toho, protože když se sprchuje, obvykle mu připravím nějaké oblečení a nechám mu to na posteli, aby se mohl pohodlně převléct. Je to jen další ze způsobů, jak zabíjím čas. Sice jsem už předtím letmo nahlédla do jeho skříně, ale nikdy jsem tomu nevěnovala moc velkou pozornost.

Zjistila jsem, že James má jenom pár kalhot a šortek, docela dost triček a asi tak trojnásobné množství mikin. Jsou v různých barvách a stylech. Jednu stejnou mikinu má dokonce dvakrát! Nejspíš je jeho oblíbená. Na některých z nich jsou potisky kapel, které má rád, na jiných zase obrázky nebo karikatury, ale většina z nich jsou obyčejné. Je to celkem působivé. Určitě bych nebyla daleko od pravdy, kdybych si tipla, že jich má tak padesát.

Díky tomu pro něj není problém mít na sobě tři mikiny najednou a dokonce dát další tři mně. Je  to legrační, vždycky se směju, že vypadáme jako astronauti. Baví mě si z něj dělat legraci a předstírat, že jsem kosmonautka. Ale vždycky to skončí stejně.

„Pojď sem," řekne James a rozevře pro mě náruč. Já se zvednu a skočím mu na klín a potom se k němu tisknu jako malé štěně. Nebo dospělý bernardýn, který si ještě neuvědomil, že už není štěně a trápí svého páníčka. Myslím, že velikostně jsme tak stejní.

Díky Jamesovi cítím spoustu krásných věcí. Sice navenek působí vážně a mlčenlivě, ve skutečnosti je optimistický a rád se směje. Nevadí mu můj humor ani náhodné věty, které nedávají smysl. Dokonce to na mně má rád. Když jsme spolu sami, pořád se usmívá. Ani nepotřebuju cítit jeho emoce, abych to poznala. A možná část svojí veselosti předává i mně, protože s ním se necítím tak těžce. Když jsem v jeho náruči, mám pocit, že je všechno v pořádku a na světě neexistují žádné starosti. S ním pro mě není těžké na chvíli zapomenout na všechno moje trápení. V jeho blízkosti dokážu uvěřit tomu, že není nemožné nechat minulost jít a odpustit těm tyranům, kteří mě dohnali na konec. Ale to jen v jeho náruči. Jakmile jsem zase sama, třeba když spí a já nemám co dělat, všechny ty negativní emoce se vrátí zpátky a pak se koupu v zoufalství a bolesti.

Jedno sobotní ráno se James probudí s výrazem, ze kterého okamžitě poznám, že dostal nějaký nápad. Nadšeně se na mě široce usměje, což mě donutí udělat přesně to samé.

„Co máš v plánu? Půjdeme si hrát a děsit lidi na ulicích?" zkusím hádat. Nadšeně zatleskám, když mě napadne něco ještě lepšího. „Ne! Budeme předstírat, že jsme superhrdinové a pomáháme dopadnou zločince. Jestli mám pravdu, musím ti připomenout, že bohuř'žel nemůžu nosit spodní prádlo navrch šatů a výrazně ti doporučuju, abys to taky nedělal. To sakra ne!"

James se přestane usmívat. Nejspíš se snaží vstřebat všechno, co jsem na něj právě vychrlila. Za tři vteřiny vybuchne smíchy. Asi si představuje, co jsem mu navrhla. Byl by to rozhodně zajímavý pohled, jestli chcete slyšet můj názor.