Unseen [CZ]

- 37 -

Možná, že jsme toho obětovali až příliš, ale už jsme se rozhodli. Vybrali jsme si to sami a doufáme, že s tím dokážeme žít. Možná je to bláznovství a chováme se jako naivní puberťáci, kteří se nedokáží dívat dostatečně do budoucnosti a smysluplně plánovat, ale právě teď to takhle cítíme. Přijde nám to správné.

Spoustu věcí by nám mohlo během chvíle překazit plány. Možná mám jen omezený čas na roky, které bych tu žila, kdybych si nevzala život a jakmile ty roky naplním, tak budu muset odejít, ať už chci, nebo ne. Nebo James potká nějakou jinou holku a zamiluje se do ní. Bude s ní chtít založit rodinu. Ale třeba spolu budeme, dokud James neumře a já potom budu moct odejít s ním, protože k sobě patříme. Může se toho stát tolik, že nakonec vlastně možná tolik nezáleží na tom, co si vybereme my dva, protože nevíme, jaké to rozhodnutí bude mít následky. Právě teď ale záleží jen na tom, že máme jeden druhého. Konečně nejsme osamělí.

James mi pomáhá zbavit se každý den kousku mého trápení a já mu zase dělám společnost. Úsměv je teď jeho nejpřirozenější výraz. Já mu přináším radost a společnost a on mně lásku a štěstí. Je špatné chtít spolu zůstat, když si takhle navzájem pomáháme?

Samozřejmě to na druhou stranu přináší spoustu problému, hlavně jemu. Jsem prakticky zajatec tohohle města. Street je malinké a není tu moc možností. Jeho rodiče mu nebudou dávat peníze napořád. Časem si bude potřebovat zajistit vlastní stálý příjem, aby měl dobrou budoucnost. Jenže kvůli mně má dost omezené možnosti. Dokud budu připoutaná k univerzitě a on se mnou bude chtít být, tak odsud nebude moct odejít.

„Paige!" zakřičí James jednoho rána a vběhne do místnosti, kde jsem právě přeorganizovávala jeho šatník. Zjistila jsem, že přeskládat mu čas od času jeho sbírku mikin je vlastně docela zábava a snadno se tím dá zabít čas.

„Co se děje?" ptám se a okamžitě pustím rudou mikinu, kterou jsem zrovna držela. Otočím se a rozrušeně se na něj podívám.

„Nemám tušení," odpoví. Na rtech mu hraje široký úsměv a jeho oči jsou plné nadšení a očekávání. „Nad něčím jsem zrovna přemýšlel, když v tom jsem si to uvědomil!"

„Cože?" ptám se zmateně. Netuším, o čem to mluví, protože kvůli svému nadšení mluví nesouvisle.

On ale neodpoví. Místo toho mě popadne za ruku a táhne mě s sebou pryč z místnosti, směrem k obýváku. Bez protestů za ním jdu, trochu vystrašená a zmatená. Radši ani nic neříkám. James se zastaví před poličkami, kde skladuje všechny svoje filmy a knihy. Mimo to je tam teď taky nová urna, kam uložil zbytky mého popele. Od té doby, co jsme je sem přivezli, se tu cítím mnohem příjemněji. Na konci školních dnů mě to sem přirozeně táhne, stejně jako jsem to měla předtím se svým starým domovem.

„Tvůj popel!" ukáže na urnu, jako kdybych si jí předtím nevšimla. Otočím se k němu a nechápavě na něj zírám. Mám obavy, že přišel o rozum.

„Cítíš se dobře?" ptám se nahlas. Instinktivně mu přiložím dlaň na čelo, jestli nemá horečku, ačkoliv to samozřejmě nemá smysl. Jeho kůže je pro mě vždycky teplá.

„Ano! Ale Paige, copak to nechápeš? Tvůj popel je pro tebe důležitý a díky tomu, že jsi nebyla pohřbená, ho můžeš přemisťovat. Přece jsme ho sem vzali z tvého domu. Cítila ses jinak, ne snad?" Přikývnu. Nejspíš už začínám chápat, kam tím míří. Nechci ho přerušovat, a tak ho nechávám mluvit. „Napadlo mě, že kdybychom s sebou vzali tvůj popel, tak bys mohla odejít ze Street. Nebo by ses aspoň mohla dostat trochu dál, než doteď. Co myslíš?"