Unseen [CZ]

-10-

Nezapomeňte hlasovat <3

Jdu za Jamesem jako kachňátko. Ani nedutám. Pořád jsem moc šokovaná na to, abych dokázala vůbec přemýšlet. Nemůžu uvěřit, že se tohle vážně děje. Už jsem se smířila s tím, že se mnou spolupracovat nebude a já si tak budu muset najít odpovědi sama. Ale teď je tady a vede mě někam, kde mi odpoví na otázky. Nevím, jestli skutečně zná odpověďi na všechno, co potřebuju, ale rozhodně toho ví víc, než já. Nikdy jsem se nepokoušela zjistit o sobě víc. Prostě jsem pokračovala v tom, co jsem dělala do svojí smri.

Nemám strach, že by mi nějak ublížil. Nemusím se bát, že mě zatáhne do tmavé uličky a tam mě zabije, protože to udělat ani nemůže, ne? Je možné zabít ducha? Existuje nějaký způsob, jak se zbavit bytosti, jako jsem já? Možná jsem se ho na to měla zeptat dřív, než jsem za ním šla. Jenže kdybych to udělala, uvědomil by si, že ho podezírám a lhal by mi, aby mě mohl skutečně zabít.

Aaaaaaa, už zase to dělám. Přemýšlím o blbostech.

Nevzpomínám si, že bych tohle kdy dělala. Nikdy jsem takhle divně nepřemýšlela. Asi to je tím, že jsem tak dlouhou dobu neměla s kým mluvit. Když jsem byla živá, byla jsem tichá. Aspoň myslím. Třeba jsem se změnila kvůli tomu šikanování. Chtěla zmizet, aby mě neviděli a nemohli na mě už víc útočit a ubližovat mi, a tak jsem přestala mluvit. Možná jsem vždycky byla upovídaná, a teď to ze sebe dostávám.

„Můžeš zabít ducha?" stejně se nakonec zeptám a zariskuju, že mě prokoukne. Třeba, že když ho zastihnu nepřipraveného, odpoví mi.

James najednou uprostřed kroku zastaví a otočí se na mě. Málem do něj narazím, ale naštěstí stihnu včas zareagovat. Rozhlédnu se kolem, abych se ujistila, že si ho nikdo nevšímá.

„Cože?" zeptá se nedůvěřivě a nechápavě se zamračí. Tváří se zmateně, skoro uraženě.

„Však chápeš, jen se ptám. Kdybys ses náhodou rozhodl se mě konečně zbavit," vysvětlím. James překvapeně zamrká. Pokrčím rameny, abych odlehčila situaci, ale hluboko uvnitř mám trošku strach. Najednou svojí teorii začínám věřit víc a víc.

„Jestli to jde, přísahám, že nevím jak. Nemyslím si, že můžeš zabít někoho, kdo už mrtvý je," odpoví. Na chvíli se na tím zamyslím.

„Ale přece můžeš zabíjet upíry, a ti jsou taky mrtví," připomenu mu. James stiskne rty do úzké linky. Nejsem si jistá, jestli je spíš pobavený, nebo otrávený.

„Jenže upíři neexistují," řekne. Udělám krok dopředu a ukážu na něj.

„Jak to ty můžeš vědět? Duchové existují, tak proč ne upíři? Třeba jsi upír, ale skrýváš to přede mnou."

„Tvoje představivost nemá hranice, že?" usměje se a zavrtí hlavou. „Nechci ti ublížit, dobře? Jestli je možné zabít duchy, nevím o tom, takže jsi v bezpečí. To já bych se měl bát."

„To je fakt. Třeba bych do tebe mohla strčit, když se tak nerad dotýkáš duchů," navrhnu. James se najednou zatváří zděšeně.

„To nedělej," řekne. Zničeho nic se mi v hlavě roztočí kolečka.

„Uhh, snad se James nebojí duchů?" škádlím ho. Vzáhnu k němu ruce a předstírám, že se ho dotknu. James udělá krok zpět a obranně zvedne ruce. „Tak ty se bojíš!" směju se mu. Ustoupím, abych ho uklidnila. „Uvolni se, nebudu se tě dotýkat. Ber to jako odměnu za tvoje odpovědi. Nejsem zas tak špatný duch, víš?"

James vydechne a zavrtí hlavou, ale zároveň zaslechnu jeho smích. Pak se znovu rozejde. Jdu za ním. Brzy si všimnu, že nás vede ke kostelu.