Unseen [CZ]

- 25 -

Varování: smrt, sebepoškozování a sebevražda

Ukazuje se, že hledání patnáct let starých článků není zrovna nejjednodušší. V každých novinách je spousta článků a novin také není zrovna nejmíň. S Jamesem už několik dnů procházíme různé registry, ale zatím bez úspěchu. Stejně jako při hledání na internetu nacházíme jen články o nových opatřeních univerzity kvůli šikaně. Ani jeden z článků nezmiňuje žádná jména. To, co se mi stalo, je popsáno maximálně jako „nehoda". Neskutečně mě to štve a frustruje zároveň, protože ani po mojí smrti se o mě nikdo nezajímal. Ani náznak omluvy nebo lítosti.

James se mě snaží odreagovat, ale myslím, že sám vidí, že v téhle situaci nedokážu být ta stejná veselá Paige, jak mě zná. Ta frustrace mě pomalu mění, naplňuje mě vztekem a touhou po pomstě všem, kteří mi ublížili, ale nemůžu si na ně vzpomenout. Lítostné vzkazy na lavici, u které jsem kdysi ve škole seděla, mi opravdu ani trochu nepomáhají. Potřebuju, aby všichni z nich věděli, co mi způsobili a že mě zabili. Ať už ukončili můj život fyzicky, nebo ne, tak mě zničili zevnitř a žádný člověk dlouho bez duše žít nevydrží.

V každém případě to zavinili oni a chci, aby už navždycky museli žít s vědomím, že jsou vrazi.

„Hej, Paige," osloví mě James, protože si nejspíš všiml, že jsem už zase myšlenkami jinde. „Zkoušel jsem se poptat okolo a zjistil jsem, kdo na téhle univerzitě pracuje nejdýl. Je to technik z nejvyššího patra v E-bloku. Jmenuje se Richard a pracuje tady už šestnáct let. Taky se stará o focení, když je nějaká událost. Slyšel jsem, že tu zná všechny studenty. Co myslíš, zkusíme za ním zajít a zeptat se ho, jestli o tobě něco neví? Třeba zná nějaká jména nebo dokonce i něco víc."

Snaží se mě úsměvem povzbudit. Pokouším se si vzpomenout na nějakého Richarda. Proč je moje paměť tak špatná? Jak to, že si na nikoho nedokážu dlouho pamatovat? Možná je to cena za to, že na tomhle světě zůstávám déle, než bych měla.

„Můžeme to zkusit," souhlasím a snažím se zahnat všechny negativní myšlenky a pocity. James si myslí, že potřebuju nějaký spouštěč, aby se mi vrátily vzpomínky. Třeba mi pomůže, když Richarda uvidím.

Jsem si vědomá, že mě James ustaraně pozoruje, ale nedokážu se přinutit ani k tomu, abych se na něj alespoň usmála, když se cítím takhle ztrápeně a rozzuřeně. Jsem naštvaná sama na sebe, že si na nic nemůžu vzpomenout, a zároveň mě štve, že se nikdo neobtěžoval někam zaznamenat. co se mi stalo. Všichni na mě zapomněli, jako kdybych nikdy ani neexistovala.

Patnáct let není tak dlouho, ne?

Beze slova se postavím a zamířím nahoru do E-bloku. James jde potichu za mnou. Mineme pár ostatních studentů, kteří si mě samozřejmě nevšímají, ale zato Jamese ano. I když už tu je nějakou dobu, pořád často upoutává pozornost, protože ostatním přijde záhadný. Já jsem teď sice jeho kamarádka a znám ho lépe, než kdokoliv z nich, ale stejně se tím nic nemění. Pro ostatní je pořád ten stejný samotář, jako dříve.  

Konečně se dostaneme na nejvyšší patro. Společně dojdeme ke dveřím Richardovy pracovny a James zaklepe. Za dveřmi zaslechneme tlumené „dále". James vezme za kliku, otevře dveře a váhavě vstoupí dovnitř. Tentokrát ho sleduju já.Stojím přímo za ním a pozoruju, jak zdraví technika, který se na něj mile usmívá. Tipla bych si, že je mu něco kolem čtyřiceti pěti. Začíná pomalu plešatět a na čele se mu tvoří vrásky. Jeho oči jsou hnědé a pořád vypadají mladě. Jakmile je spatřím, vzpomenu si na něj. Znala jsem ho, když mu bylo teprve něco kolem třicítky a byl plný mládí. Měl stejně milý úsměv a veselé oči, jako teď. Byl u všech událostí a fotil všechno, co mohl.