Unseen [CZ]

- 39 -

James mě beze slov utěšuje, na nic se neptá. Jsem celá roztřesená. Cítím se jako stín, jako kdyby mě někdo připravil o duši a já se teď musela v téhle dimenzi držet zuby nehty, abych tu zůstala. Myslím, že Jamesovi beru jeho vlastní energii, protože po chvíli nás oba už ani neudrží. Dýchá nepravidelně, až se mu nakonec podlomí kolena.

„Jsi v pořádku?" ptám se ho, jakmile oba přistaneme na zemi.

Odtáhnu se od něj, protože jsem to nejspíš já, kvůli komu se teď takhle cítí. Už jsem mu sice ublížila a skoro ho podchladila, ale ještě nikdy jsem ho takhle nevyčerpala.

„Jenom... mi dej chvíli, než popadnu dech," poprosí.

Ustaraně sleduju, jak bojuje o dech a snaží se znovu nabrat sílu. Jenže ani to nepomáhá a tak se sama po chvíli zvednu, ačkoliv ani mně ještě není vůbec dobře, a zamířím do kuchyně. Cestou několikrát zakopnu a mám co dělat, abych neupadla, ale nakonec se mi nějak podaří tam dojít. Popadnu sklenici a naplním ji vlažnou vodou, do které pak nasypu trochu cukru. Okamžitě zamířím zpátky k Jamesovi, který mezitím ztratil všechnu barvu. Vypadá úplně jako duch.

Třesou se mu ruce, ale hrnek si ode mě vezme a napije se. Hned se zašklebí nad tím, jak sladké to je. Netušila jsem, jestli to vůbec zabere, ale vypadá to, že ano. Hádám, že jsem o tom někde slyšela, ale kdo ví?

„Cítíš se o něco líp?" ptám se. Prozatím ignoruju, že mně samotné je špatně. Větší strach mám o Jamese.

„Jo, netuším, co se stalo. Najednou jsem měl pocit, že jsem uběhl tři maratony," řekne potichu, skoro šeptem.

„Nejspíš za to můžu já." Pocit vlny na mě dolehne, jako vlna tsunami. Nic mě ani nestačí varovat a najednou se v ní topím, než si to stačím uvědomit. „Já... myslím, že jsem ti ukradla sílu."

„Ale to se přece nikdy dřív nestalo," odporuje James, aby mě zbavil viny.

„Asi jsem to zoufale potřebovala, jako nikdy předtím. Cítila jsem se... strašně slabě."

„Je to kvůli tomu, že jsme tady? Neměli bychom se vrátit domů?" panikaří James, ale já zavrtím hlavou. Jsem si celkem jistá, že pravý důvod je to, co se stalo, než James přijel.

Pořád vrtím hlavou. „Prostě... Asi bych tu neměla být?" vyzní to jako otázka. Sama si totiž nejsem jistá, co vlastně říkám. Tohle je pro mě neznámé. Nikdy jsem nebyla blízko tomu, abych přešla na druhou stranu. Nikdo mě na to nepřipravil.

„Co tím myslíš?" zeptá se. Pokusí se mě vzít za ruku, ale vyhnu se mu. Jestli mám pravdu a vážně jsem ho připravila o energii, tak se ho nemůžu dotknout, dokud mi nebude líp a zase to budu já.

„Něco se stalo, když jsi byl pryč," začnu. Jen při té vzpomínce cítím knedlík v krku. V duchu pořád vidím tu věc, co pro mě přišla. Otřesu se. Byla to snad Smrtka? „Já... uvědomila jsem si, že jsem s tebou šťastná a konečně jsem nechala minulost za sebou... nejspíš jsi měl pravdu. Moje lekce byla zapomenout a jít dál. Kdybych to udělala, dokud jsem byla živá a nikdy bych se nenechala ovlivnit těmi lidmi a nedala jim sílu mě zlomit... kdybych jim to všechno odpustila a místo toho žila dál s rodinou, všechno by bylo jinak. Kdybych se aspoň svěřila rodičům, čím jsem si procházela, určitě bychom se odstěhovali pryč za lepším životem... Všechno by bylo jinak. Ale místo toho jsem je poslouchala a začala jsem věřit, že mají pravdu. Zaměřovala jsem se na to, co si o mně myslí oni, místo abych se snažila o lepší budoucnost a zkusila hledat štěstí jinde. Začala jsem je nenávidět a opovrhovat jimi, místo abych je ignorovala a ukázala jim záda."