Unseen [CZ]

-8-

Zatím neopraveno, takže se omlouvám za některé křečovitě napsané věty.

hlasujte prosím, než začnete číst :)

Domů dojdu docela pozdě, protože jsem se ještě procházela po městě. Nedělala jsem nic produktivního. Neviděla jsem nikoho známého. Upřímně si moc nepamatuju, co jsem dělala celý den od doby, když jsem odešla od Jamese. Netuším, kolik je hodin, ale určitě hodně, protože mamka už je na pohovce a spí. Luna mě pozdraví tichým zamňoukáním, otře se mi o nohy a pak se lehne zpátky na mamku, kde usne.

Kleknu si a snažím se vtěsnat na gauč, ale jsem na to moc velká. Máma klidně spí. Snažím se dýchat tak, jako ona - pomalu a pravidelně. Zavřu oči a na chvíli zůstanu spát s ní, jenže jsem samozřejmě pořád při vědomí. 

Nevím, jestli v noci někdy skutečně spím. Možná ano, protože si někdy ráno nic nepamatuju. Nebo třeba jen není co si pamatovat.

„Proč jsem tady uvízlá, mami?" zamumlám. Oči mám pořád zavřené. „Proč jsem tak sama? Chtěla bych někoho, kdo by mě aspoň trochu pochopil, víš? Jestli mám  takhle zůstat navždy, chtěla bych aspoň pochopit, co vlastně jsem."

Máma samozřejmě nic neříká, nemůže mě slyšet a navíc spí. Stejně bych jí neprobudila.

„Cítím se vážně špatně, když Jamese otravuju. Nejdřív mě ani nenapadlo, že mě může slyšet a jen mě ignoruje. Kdybych to věděla dřív, třeba by to takhle nemuselo dopadnout," přemýšlím. Snažím se si to představit ve svojí hlavě.

Uvědomím si, že by to nejspíš skončilo dřív. Vypadá to, že lidi nemá vůbec rád, ať už živé, nebo mrtvé. Vlastně hlavně mrtvé. Křičel by na mě už první den, kdybych mu řekla, že jsem duch. Ale zase je pravda, že bych ho tak nemusela otravovat celé dva týdny. Stejně si myslím, že i tak by se ke mně pořád choval stejně.

„No, alespoň že jsem se mu omluvila. Řekla bych, že od té doby, co jsem duch, mi to s lidmi moc nejde. Nemyslíš, mami? Asi se nikdy nedozvím, proč tady pořád jsem, nebo jak bys mě mohla vidět. Když pominu dnešek, tak to vlastně není tak špatné. Nikdo už mě nešikanuje."

Pozitivní, buď pozitivní, opakovala jsem si pořád v hlavě. Někdy to ale úplně nešlo.

Ukázalo se, že když na vás ostatní pravidelně útočí, je dost těžké myslet pozitivně a nevšímat si jich. Dospělí většinou říkají: ignoruj je, přestane je to bavit. Třeba to je vážně dobré řešení, jenže na to bych musela být dost silná. Problém je, že čím déle šikanování trvá, tím slabší pak člověk je.

Ale teď když jsem mrtvá a ostatní mě už nemůžou nenávidět a nadávat mi, je o dost lehčí myslet pozitivněji. Upřímně, je to jediný způsob, jak se z toho nezbláznit. Nevím, co jiného dělat. Nemůžu si jen tak odejít a mít lepší budoucnost, protože vlastně vůbec žádnou nemám. Nikdy si nenajdu práci a nebudu chodit na univerzitu. Pořád budu sedmnáctiletá holka, co uvízla v tomhle městě.

Takže... když se mnou James nechce mluvit a pomoct mi, budu muset dál žít tak, jako doteď. Na člověka, který je mrtvý a úplně opuštěný na světě, kterého nemůže být součástí, jsem si vedla docela dobře.

„Omlouvám se, mami. Vážně jsem se s tebou snažila spojit," povzdechnu si a zadívám se na její spící tělo. „Jako duch bych se měla umět dostat do tvých snů. Kdybych věděla jak, vždycky bych se postarala o to, abys měla šťastné sny, mami."

Usměje se, ale nemyslím si, že mě vedle sebe cítí, protože jinak by nejspíš byla smutná. Tuším, že se jí zdá něco pěkného. Možná vzpomínka na doby, kdy jsme ještě byli šťastná rodina.