Unseen [CZ]

-11-

„Ugh, zapomněla jsem se ho zeptat, jaké je dotýkat se ducha. Proč mě to nenapadlo?" mumlám při cestě domů. Jsem na sebe naštvaná. Tak dlouho jsem to chtěla vědět, a když jsem měla šanci, nenapadlo mě se zeptat.

Sice jsem se dozvěděla něco málo o něm a dokonce i trochu o sobě, ale rozhodně ne dostatečně. A nakonec se mi povedlo ho naštvat. Ale stejně jsem ráda za to málo, co jsem zjistila. Například, že nemůžu opustit tohle město, ani kdybych chtěla. Zajímalo by mě, jestli jsem umřela v našem domě. To by vysvětlovalo, proč pořád cítím potřebu tam každý den být. Není to tak, že bych domů musela, ale přesto pořád cítím nutkání se tam vrátit, bez ohledu na to, co se stalo. Každou noc trávím ve své posteli, i když jsem klidně mohla jít do jiné části města. Ale proč potom chodím každé ráno do školy? Proč opouštím dům? Nemám na školu žádné pěkné vzpomínky a vždycky jsem to tam nenáviděla. Když jsem byla živá, bylo pro mě utrpení tam chodit. Tak proč to teď dělám dobrovolně? Co když jsem ve škole zemřela? Stalo se tam něco, kvůli čemu pořád cítím potřebu se tam vracet?

Proč si nemůžu vzpomenout, jak jsem zemřela? Mají to tak všichni duchové?

Argh. Teď mám ještě víc otázek. A James mi na ně už neodpoví. Ale jakkoli toužím po odpovědích, nechci na něj tlačit. Vím, že mu to vadí a rozhodně nechci být jedna z těch, co ho donutili se odstěhovat.

Cítím se provinile, když jsi vzpomenu, jak moc jsem ho otravovala, ale na mou obranu - nemohla jsem to vědět. Celou tu dobu jsem byla přesvědčená, že jsem jediná, kdo mě slyší. Jenže se ukázalo, že jsem se mýlila. Všechno by teď bylo jednodušší, kdyby mi dal najevo, že mě vidí, už na začátku. Nemusel by pak dva týdny trpět.

Je to rozporuplné. Část mě se cítí špatně, ale zároveň vím, že si za to tak trochu mohl sám. Poučila jsem se a omluvila se mu. Už by mě to trápit nemělo. Nechápu, proč se takhle teda pořád cítím.

Byla jsem vždycky takhle tvrdohlavá, nebo je to tím, že jsem duch?

Asi bych si tyhle otázky měla někam napsat. Jen pro případ, že bych měla další příležitost se něco dozvědět - i kdyby ne od Jamese.

„Jsem doma!" zakřičím ve snaze dostat všechny myšlenky z hlavy. Okamžitě zamířím do kuchyně, protože vím, že tam najdu mámu. „Jak ses dneska měla?" zeptám se, přestože vím, že odpověď nedostanu. Zadívám se do jejích prázdných očí. Má pod nimi zřetelné kruhy. Navíc pořád hubne. Přála bych si, abych pro ni mohla něco udělat, třeba jí přimět jíst. „Dneska se mnou James mluvil. Ano, on mluvil na mě. Ne já na něj. Dokonce mi odpověděl na pár otázek. Pravda, sice jsem se nezeptala na to, co jsem vážně chtěla vědět, ale pořád je to něco, ne? Neměla bych být tak nevděčná."

Posadím se naproti ní. V ruce má hrnek a sleduje televizi.

„Patrně to tady nemůžu opustit. Jsem s tímhle místem spojená. Taky jsem zjistila, že duchové můžou ostatním ublížit, takže se k tobě budu snažit chovat víc opatrně. Nechci ti to dělat ještě těžší," slíbím. Chtěla bych, aby mě teď slyšela. „Víš, co mě znervózňuje nejvíc? James," pokračuju.

Poté, co odešel, jsem zůstala ještě nějakou dobu sedět na lavičce. Nemohla jsem přestat přemýšlet o tom, co mi o sobě řekl. O jeho osamělém životě plném pronásledování. Muselo to pro něj být těžké. Nejenže vyrůstal bez rodičů. Ještě k tomu ho obtěžovali duchové, zoufalí po společnosti. Chápu, proč ho ti duchové nechtěli nechat být, když se dozvěděli, že je James vidí, ale stejně, cítila jsem se špatně, že tím musel už jako malý kluk procházet.

Bál se?

„Vyrůstal bez rodičů, i když jsou naživu. Opustili ho. Musí být tak osamělý, mami. Nikdy neměl mámu, která by mu před spaním četla pohádky, nebo tátu, který by ho učil hrát fotbal. Neměl nikoho, ke komu by se v noci při bouřce mohl schovat pod peřinu. Není to smutný?" Zeptám se. Snažím se, představit si malého, modrookého blonďáka, vystrašeného a schouleného pod peřinou, kterému jedinou společnost dělají duchové. „Proč někdo na tenhle svět přivádí dítě, když pak nemá v plánu se o něj starat? Proč by někdo byl tak krutý k vlastnímu dítěti, které se ani samo nerozhodlo, že se narodí?" Pokračuju ve svých řečnických otázkách. Jsem na Jamesovo rodiče vážně naštvaná. Takový osamělý kluk. „Musí být tak smutný, mami. Je mi ho líto."