Unseen [CZ]

- 28 -

Stal se ze mě stalker.

Ne, nejsem na to pyšná, ale co jiného mi zbývá? Než Diana dorazí do Street, potřebuju zjistit pár věcí. Zaprvé musím vědět, kde Roxi bydlí, protože tam Dianu najdu. Celý den se držím blízko ní a pozorně poslouchám, jestli náhodou nezmíní něco užitečného. Pro jednou nechávám Jamese být, což je vlastně docela super, protože být celý den blízko Roxi a Adeline se ukazuje jako skvělý druh mučení. Nejsou pořád zlé, ale když mají svoje chvilky, tak se dokážou chovat celkem krutě. Sice nejsou jako Diana, že by někoho přímo napadly. Jsou ale o dost zbabělejší, protože všechny pomlouvají za jejich zády. Skoro všechny v jednom kuse uráží a smějí se jim. Nejednou mám nutkání jim jednu vrazit. Když je James pryč, bavím se tím, že si z nich dělám legraci. Není to nic strašného. Jen je občas trošku vystraším nebo jim něco schovám, ale i to je dost na to, aby ze mě byly na nervy.

Ještě párkrát jsem se na ně pokoušela mluvit. Během těch pár pokusů jsem zjistila, že ačkoliv mě neslyší, moje slova na ně někdy můžou mít efekt. Z nějakého důvodu je Adeline vnímavější, než Roxi. Když se snažím mluvit na Roxi, skoro nikdy ničeho nedosáhnu, zato s Adeline se mi většinou podaří jí něco sdělit. Určitě na to musí mít vliv psychika člověka.

Jednou jsem zkoušela Roxi přimět, aby se na veřejnosti dloubala v nose. Nemělo to žádný efekt, i když jsem se o to snažila hodně hodně hodně krát. V žádném případě jí nedokážu přimět něco udělat, ale zase se mi daří jim do hlavy dávat určitá témata. Je to jako zasadit do jejich mozků semínka a čekat, co se stane. Kromě toho, že zavolala Dianě, už nic nefungovalo tak, jak bych si přála. Snažila jsem se jí přesvědčit, aby se od Jamese držela dál, protože jí nenávidí. Očividně jsem dosáhla jen toho, že začala myslet na Jamese, což skončilo tím, že se o něm bavily celou hodinu. Byla to strastiplná doba. Možná to mohly být dvě minuty, ale táhlo se to jako věčnost.

Nakonec se rozhodnu jít zpátky za Jamesem. Celkem jsem s Roxi strávila celé čtvrteční odpoledne a většinu pátku. Sice to nebylo ani dvacet čtyři hodin, ale i tak mi James hodně chyběl. Nemůžu uvěřit, jak rychle jsem si na jeho přítomnost zvykla. Díky němu jsem skoro zapomněla, že mě ostatní lidé nemůžou slyšet a že všechno, co řeknu, je jen křičení do prázdna.

Nakonec ho najdu v knihovně. Zastavím se pár kroků od něj a chvíli ho jen tak pozoruju. Už zase kreslí. Má sluchátka a kompletně ignoruje svoje okolí. Tak jsem ho vlastně poznala. Nejdřív mě k sobě nechtěl pustit, ale pak se mi nějakým způsobem podařilo rozbít jeho bublinu, kterou si okolo sebe vytvořil. Dovolil mi poznat, jaký doopravdy je. Nikdo jiný ho nejspíš nezná tak, jako já. Dokonce ani jeho vlastní rodina, protože se k němu obrátili zády.

Na chvíli zatoužím po tom, abych ho zezadu mohla pevně obejmout. Ráda bych okolo něj pevně obmotala svoje ruce a halvu si položila na jeho rameno. Chtěla bych mu zlepšit náladu, protože vypadá hrozně osaměle. Bohužel to ale udělat nemůžu. Aspoň ne dokud se nezbavím toho smutku, který v sobě pořád nosím.

Je to vlastně jeden z důvodů, proč si chci s Dianou vyrovnat účty. Potřebuju se konečně zbavit mých negativních pocitů. Chtěla bych to konečně nechat za sebou a přenést se přes to. Konečně bych se Jamese mohla dotknout a objat ho, aniž bych mu tím způsobila stejnou bolest, která ve mně je. Nevadí mi, že pořád budu studená. Alespoň by ho to už nebolelo.

Přestože umírám touhou ho obejmout, nakonec k němu jen v klidu přijdu a sednu si vedle něj. Jakmile si mě všimne, automaticky se usměje a zajiskří mu oči. Vypadá najednou šťastně.

„Bavila ses s Roxi?" zeptá se. Protočím oči.

„Nejlepší zážitek v mém životě i ne-životě," odpovím. James se ušklíbne. „Je stejně zlá, jako Diana. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že ona útočí za jejich zády. Nejsem si jistá, co je horší," dodám. James vypadá, že nad tím přemýšlí.