Unseen [CZ]

-6-

„Kéž by mě máma mohla vidět stejně jako ty, Luno," prohodím. Jsem ve svém pokoji a hladím její černou srst.

Nevím, jak stará Luna vlastně je: máma mi jí jednou koupila, abych se cítila líp, když jsem ještě bývala každý den brutálně šikanovaná. Někde slyšela, že kočky pomáhají zahnat negativní energii a hodně pomáhají lidem v depresích. Nedoporučuje se kupovat takovým lidem štěňátka, protože prý pak budou taky smutná. Kočky to dokážou zvládat líp, takže si mamka myslela, že Luna mi pomůže. Nemyslím si, že to zabralo.

Nepamatuju si, jak a kdy jsem zemřela. Všechno je to rozmazané. Matně vidím provaz, ale nevím, jestli jsem skutečně spáchala sebevraždu, nebo jestli jsem vůbec chtěla umřít. Vím, že ostatní mi pořád říkali, že se mám jít zabít, ale netuším, jestli jsem opravdu měla tu kuráž to udělat. Nikdy jsem nebyla statečná.

Většina věcí, na které si vzpomínám, je nejasná, ale vím jistě, jak jsem se cítila. Šťastně s mou rodinou, a uboze ve škole. Pamatuju si to zoufalství, zármutek a žal. Vybavuju si, že jsem byla frustrovaná, protože jsem nedokázala pochopit, proč mě ostatní tak moc nenáviděli a proč mě tak trápili.

Každý den mého života je stejný. Trvá to už takovou dobu, že si nedokážu ani vzpomenout, jak dlouho to vlastně je. Na mém těle nejsou žádné stopy po tom, že bych spáchala sebevraždu, takže netuším, jak to skutečně bylo. Dost by mi pomohlo, kdyby to bylo jako ve filmech, ve kterých duchové vypadají přesně tak, jak zemřeli. Například kdybych si prostřelila hlavu, teď bych v ní měla díru, a po celém těle krev. Kdybych se utopila, kapala by ze mě voda. Ale ne, já vypadám úplně normálně. Nemám žádnou odřeninu okolo krku, podle které bych poznala, že jsem se oběsila, a moje oblečení je čisté.

„Kdyby mě máma mohla vidět, řekla by mi, co se stalo. Nebo by ses mohla naučit mluvit jako ve filmu Sailor Moon, Luno. To by taky mohlo pomoct," pokračuju.

Jedna z mála věcí, které jsem zjistila, je, že všechna zvířata mě můžou vidět. Kočky mě ale mají radši než psi a všechna ostatní zvířata. Taky se mě můžou dotknout a nic to s nimi nedělá. Luna vypadá, že si to dokonce užívá, protože vždycky když ji hladím, přede. Když se dotknu lidí, taky trochu reagují. Zajímalo by mě, co při tom cítí.

To je další věc, na kterou se Jamese musím zítra zeptat.

Na ráno se tak těším, že mi vůbec nejde usnout. Ne že bych teda obvykle vyloženě spala. Necítím se unaveně a ospale, prostě si vždycky lehnu do postele k Luně, všechno se rozostří a tak je to až do rána.

Snažím se předstírat, že mám normální život a jsem živá. Dělám všechno, jako předtím, přestože se teď nemůžu ani převléct. Zkoušela jsem to, ale v momentě, kdy jsem se svlékla, moje oblečení se na mně zase objevilo. Mám na sobě to stejné, ať už je jaro, léto, podzim nebo zima. Ale stejně se každé ráno snažím přesvědčit sama sebe, že mám možnost se sama rozhodnout, co si vezmu na sebe, místo toho, abych si připustila, že to není možné.

Chození do školy je... nevím. Prostě tam chodím. Je to jako by moje tělo bylo tažené tím směrem a já se proti tomu nesnažím bojovat. Co jiného můžu dělat? Zůstat doma a být osamotě?

A proto další ráno zase vstávám. Předstírám, že ty stejné šaty a denimovou bundu nosím jen kvůli tomu, že nemám nic lepšího na sebe. Předstírám, že na snídani prostě nemám čas. Mamce popřeju hezký den v práci a ve spěchu odejdu z domu. Jakmile jsem venku, dávám si načas. Ke škole jdu pomalu a jako obvykle se nechávám rozptylovat okolím. Předtím jsem takovým věcem vůbec nevěnovala pozornost.

Ve škole jdu přímo do studia ve snaze najít Jamese, ale nikde ho nevidím. Ostatní už tady ale jsou. Do třídy vejde jen dvě vteřiny před učitelem.