Unseen [CZ]

- 18 -

„V-vždyť tě to bolí. Prosím, Jamesi," vykoktám. Snažím se od něho odtáhnout, ale buď je on moc silný, nebo jsem já moc slabá.

Nejspíš to druhé.

Ještě před chvílí jsem měla pocit, že mi nepatří vlastní tělo. Postupně se cítím líp, ale pořád nejsem sama sebou. Netuším, kde jsme, ani jak se stalo, že mě James drží. Jsem úplně zmatená. Moc si nevzpomínám, co se stalo poprvé, když jsem někým prošla. Vybavuji si jen tu bolest. Ale velký rozdíl je, že předtím mi bylo strašné horko, jako kdybych hořela, zatímco dneska mi byla příšerná zima.

„Já... to vydržím," řekne skrz zaťaté zuby. Cítím, jak se třese, nejspíš z bolesti.

Moc dobře ví, jaké to je dotknout se ducha. Už to jednou udělal, tak proč to podstupuje znovu? Neměl toho pro dnešek dost? Je masochista, nebo se prostě zbláznil? Nedokážu pochopit, proč to dělá. Mate mě a byla bych nejradši, kdyby přestal, i když mi pomáhá. Ačkoliv je jeho objetí teplé a příjemné, bolí ho to a to nesnesu. Nemůžu ho nechat trpět kvůli mně.

„Dost. Přestaň. Už je mi líp." Snažím se mluvit pevně a přesvědčivě.

Snažím se odstrčit všechnu bolest a utrpení pryč, aby už byl co nejrychleji konec. Soustředím se na Jamesovo teplé ruce okolo sebe a jeho bušící srdce. Zaposlouchám se do jeho zrychleného dechu a zaměřím se na to, jak mě houpe ze strany na stranu. Pokouším se zahnat všechny špatné pocity nejdál, co můžu. Nejsem si jistá, jestli se mi to daří, nebo jsem bezmocná jako pták bez křídel, ale musím se to aspoň zkusit.

Ale vypadá to, že to funguje, protože James se třese čím dál tím méně. I jeho dech se zklidní a už mě nesvírá tak pevně. Pod dlaní pořád cítím jeho srdce, jak zběsile buší. Snažím se vnímat jen Jamese a všechno ostatní ignorovat.

„Pusť mě," zašeptám. Zavřu oči, abych se nenechala ničím rozrušit a nepřivolala tu bolest zpátky. Já bych to nějak zvládla, ale nechtěla bych Jamesovi způsobit ještě další utrpení. „Už jsem v pohodě."

Neochotně a váhavě povolí svoje sevření a svěsí ruce podél těla. O kousek od něj ustoupím. V momentě, kdy otevřu oči, mnou znovu prostoupí tak silná bolest, že se na chvíli nemůžu nadechnout ani se pohnout. Zatmí se mi před očima a píská mi v uších. Skoro omdlím. Několikrát zamrkám, dokud se mi nezostří zrak a uklidním se. Zdá se mi to jako věčnost, ale konečně se mi podaří se nadechnout. James sedí na kolenou na zemi. Zhluboka dýchá a je úplně bledý a propocený. Po obličeji mu tečou pramínky slz a potu. Dokonce mu zmodraly rty. Nejradši bych natáhla ruce a setřela mu ty slzy pryč, ale nesmím zapomínat, že já jsem ten důvod, proč vypadá tak zoufale a vyčerpaně.

„Vážně... vážně jsi v pohodě? Jsi si jistá?" zeptá se. Přikývnu a povzdechnu si. Nemůžu uvěřit, že se na to ptá on mě.

„Podívej se na sebe. Vypadáš mrtvěji, než já," odpovím. Snažím se mluvit pevně, aby si o mě nedělal starosti. „Už je to dobrý. Děkuju," dodám a usměju se. Cítím se strašně provinile. „Nemusel jsi to dělat," řeknu. James odmítavě zavrtí hlavou.

Sedne si na zadek a zkříží nohy. Utře si obličej do rukávů a zhluboka se nadechne. Potom si sundá čepici a rozpustí si vlasy.

„Jo, musel jsem. Nemáš ani tušení, jak srdceryvně jsi zněla. Jako kdyby tě někdo mučil. Volal jsem na tebe, ale vůbec jsi mě neslyšela, tak jsem tě musel vzít a odtáhnout pryč," vysvětlí. Teprve teď si všimnu, že jsme v nějaké malé, prázdné místnosti. „Ale ani tak jsi nepřestala."

Pozoruje mě tak upřeně, že mnou projede horko.

„Po nějaké době by to skončilo," řeknu. Podívám se za něj, protože už dál nesnesu jeho pohled.