Unseen [CZ]

- 17 -

„Co třeba ona?" navrhnu. Stojím vedle Jamese - v bezpečné vzdálenosti - a dívám se na nějakou náhodnou dívku, která právě jde chodbou směrem k jídelně.

„Nikdy předtím jsem ji tu neviděl," zamumlá, aniž by téměř pohnul rty. Sice má na sobě sluchátka, aby to vypadalo, že s někým telefonuje, ale pro jistotu se snaží mluvit co nejtišeji, aby si ho nikdo nevšímal.

„O to právě jde. Nejspíš už jí nikdy ani znovu nepotkáš, takže nezáleží na tom, jestli před ní budeš vypadat jako blázen, až se jí na mě zeptáš," vysvětlím, ale James se i tak pořád tváří odmítavě. Při pohledu na něj se cítím zároveň soucitně, ale i pobaveně.

Už nějakých patnáct minut se bezúspěšně snažíme vybrat někoho, s kým by si James mohl promluvit a něco zjistit. Pokaždé si najde nějakou výmluvu, proč je to nevhodná osoba. Je vážně očividné, že skutečně není příliš společenský. Vypadá vystresovaně, kdykoli je v něčí blízkosti a to se ještě znásobí pokaždé, kdy navrhnu, aby na někoho promluvil. Všechno jeho odhodlání se vytratilo v momentě, kdy spatřil prvního člověka. Nejspíš bych ho měla ujistit, že je to v pořádku a že to nemusí dělat, ale nemůžu si pomoct, protože mě vlastně docela baví ho takhle vidět.

Já jsem sice věděla, že ostatní ignoruje kvůli tomu, aby se vyhnul duchům - jako například mně - ale kdybych ho neznala, připadal by mi jako nevychovanec, i když ve skutečnosti je jenom stydlivý.

„Jamesi?" promluví někdo. Leknu se tak, že vykřiknu a vyskočím a obranně si před sebe dám ruce, jako kdybych chtěla použít nějaký karate útok. James je stejně překvapený jako já, ale na rozdíl ode mě ani nevyskočí, ani nezaječí.

Když se otočím, zjistím, že před námi stojí Roxy. Zmateně se na Jamese dívá. Chápu, že se tváří tak podezíravě, když právě přistihla Jamese schovávat se za rohem a sledovat ostatní. Ale i kdyby ho viděla zakopávat mrtvolu, měla by prostě jít dál a nevšímat si ho, zvlášť když je sama. Štve mě, že je tady a že rozhodila Jamese, který teď vypadá ještě mnohem víc nervózně. Mám chuť do ní strčit, abych jí způsobila bolest. Navíc by jí to přimělo odejít, takže by to bylo ještě lepší.

„Co to děláš?" zeptá se. Mám chuť na ni zavrčet, jako naštvaný pes.

James udělal nejlíp, kdyby jí ignoroval. Měl by prostě pokrčit rameny a odejít, ale to neudělá. „Něco hledám," řekne místo toho. Překvapeně otevřu oči, protože jsem nečekala, že jí odpoví.

Roxy se zatváří překvapeně, když si uvědomí, že na ní promluvil. Zmateně se na Jamese otočím. Začínám být čím dál víc naštvaná. Ale James se tváří chladně a nepřátelsky. Skoro jako když na mě křičel, a to mě svým způsobem uklidní. Musím přiznat, že nechci, aby se James k Roxy choval mile a přátelsky.

„Nemohla bych ti třeba pomoct? Mám teď volno," nabídne mu. Zatnu pěsti.

„Ne," odpovím za něj a naštvaně dupnu nohou. James se na mě na zlomek vteřiny podívá, než se otočí zpátky k Roxy. Mám chuť si mezi ně stoupnout, i když jsem nižší než ona, takže by jí stejně viděl. Chci, aby už odešla, a to co nejdál. Vždycky jsem jí nesnášela, ale teď mi přijde ještě otravnější, než kdy předtím. Nemůžu vystát být ani blízko ní.

„Možná," James místo toho řekne. Mám pocit, jako kdyby mi někdo dal ránu do obličeje.

„Cože?" řeknu ve stejnou chvíli, jako ona. „Vážně?"

Nejradši bych před Jamesem hned teď udělala scénu a začala mu nadávat, ale nechci, aby před ní ani před nikým jiným vypadal jako šílenec. Nechci, aby se na mě podíval, nebo na mě omylem promluvil, když je tady ona. Ale tak ráda bych něco řekla!