Unseen [CZ]

- 38 -

S Jamesem jsme vyzkoušeli ještě pár dalších způsobů, jak bych mohla opustit město, aniž bych se tolik vyčerpala, ale pokaždé to dopadne prakticky stejně. Jakmile se příliš vzdálím od univerzity, musím mít těsně u sebe svůj popel. Jen co se od něj vzdálím na víc, než pět metrů, začnu se cítit nesnesitelně.

Jednou z věcí, kterou jsme zkusili, bylo přendat jen část mého popela do malé nádobky a James ji potom nesl s sebou místo velké urny. Je to sice praktičtější, ale i tak mi to nedovolí zůstat pryč déle, než jeden týden. Pokud tedy odsud jednou budeme chtít odejít, nemůžeme moc daleko, protože se sem budeme muset docela často vracet a bude obtížné cestovat každý víkend.

Ale mimo těchto pokusů jsme spolu taky trávili čas. Nemáme prakticky žádný jiný cíl, než se naučit spolu být co nejlepším způsobem. Přesto ale právě zažívám nejlepší období svého života. Je snadné být sami spolu. Jen my dva. Studená ruka v teplé ruce. Modré oči, zírající do hnědých. James a Paige, Paige a James... přestože nás nikdo jiný nevidí. Přestože to, co máme, existuje jen pro nás dva a Clyda.

Já sama sic technicky vzato život nemám, ale i tak si čas s Jamesem moc užívám. Žít skrze něj není vůbec špatné, naopak to funguje skvěle. Můžu pracovat na jeho úkolech a tím mu trochu ulehčit břemeno, které kvůli škole má. Vím, že nemůžu zestárnout a nikdy nebudu mít věci, které jsou pro ostatní v životě samozřejmé. Částečně to všechno ale můžu prožít pomocí Jamese. Je to docela fajn. Budu s ním, až dokončí promoci a přijmou ho na vysokou. A taky později, až si najde práci. Budu s ním, když bude nemocný, ale zároveň s ním strávím jeho nejlepší dny. Prožiju s ním každý těžký den a naopak každý úžasný den. Budu tady.

Naše budoucnost je pochopitelně komplikovaná, ale pracujeme na tom ze všech sil.

„Co když..." začne James jednou večer, zrovna když dokoukáme nějakou komedii. „Kdybychom někdy chtěli mít rodinu, mohli bychom zkusit najít nějaké dítě, jako jsem já?"

Zmateně se zamračím. Nejsem si jistá, na co přesně tím naráží. „Můžeš to trochu upřesnit?"

James zrudne. Vypadá to, že bojuje, aby našel správná slova, jakoby se cítil příliš trapně.

„Myslel jsem někdy v budoucnu. Působíš, že tě trápí, že se pro tebe vzdávám možnosti mít vlastní rodinu. Ale napadlo mě, že to možná není úplně ztracené. Mohli bychom si nějaké dítě adoptovat. Zkoušet to tak dlouho a hledat všude možně, dokud by se nám nepodařilo najít dítě, které by taky vidělo duchy, stejně, jako já. Někoho, kdo by tě viděl. Přece nemůžu být jediný člověk na světě s touhle schopností." V krku mi překvapením uvíznou slova. „Je to jen návrh, neříkám, že to musíme zkusit, ale kdybychom někdy chtěli, tak by to možná šlo."

„Oh," zamumlám, zatímco se snažím vstřebat jeho slova a jejich význam.

Budoucnost, a dokonce rodina. Už nějakou chvíli plánujeme naší společnou budoucnost a jak co nejlíp všechno zařídit, ale James pořád každou chvíli přichází s novými a novými nápady, jak co nejvíc znormalizovat naší situaci. James a Clyde jsou jediné živé bytosti, které právě teď mám. Mohlo by se to snad někdy změnit? Mohli bychom najít někoho, jako je James. Dítě. Dát mu hezký život. Nemyslela jsem si, že bych něco takového chtěla, upřímně jsem se takových myšlenek už dávno vzdala. Konkrétně ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsem si úspěšně vzala život a zjistila jsem, že jsem tu uvízla jako duch.

Třeba by to ani nebylo možné. Nevím, jestli někdy budu připravená, nebo vůbec schopná být matkou, protože mi bude pořád sedmnáct. Ale i tak je tu možnost, že bych se jednoho dne cítila připravená. Je docela uklidňující pocit vědět, že je tu aspoň malá šance. Je příjemný pocit, že mám na výběr.