Unseen [CZ]

- 23 -

„Paige Samuels, Paige Samuels..." mumlá. „Tohle nejspíš nebudeš ty. Máš Facebook?" zeptá se.

„Co je to Facebook?" řeknu zmateně. James jen něco nesrozumitelně zamumlá.

„LinkedIn?" Zmateně na něj zírám. „To jsem si myslel. Twitter?" ušklíbne se.

„To je nějaké virtuální zvíře? Jako Tamagotchi?" zeptám se. James se nahlas zasměje

„Ne, to je sociální síť. Ale nejspíš jsi... zemřela... ještě před tím, než tyhle aplikace byly vytvořené, takže to určitě není tvůj účet. Proč musíš mít tak normální jméno, Paige? Vůbec to neulehčuješ."

„Cože? To bys byl radši, kdybych se jmenovala Petronila Leopolda Eustanaquia de las Mercedes?" Tentokrát na mě zírá pro změnu on. Nejspíš neví, co na to říct. „Máma sleduje latinskoamerické seriály," vysvětlím a rozpačitě se usměju. James vybuchne smíchy.

„Podle mě by k tobě takové jméno nesedělo. No nic, musíme se snažit dál," vzpamatuje se. Ještě projede pár stránek, ale nic o mně nenajdeme. Zobrazují se nám jen účty jiných lidí na sociálních sítích. Zajímalo by mě, co je to zač a jak fungují. Navíc to nejsou žádné staré účty a ti lidé určitě ještě žijí.

„Co zkusit přidat rok, kdy jsem umřela?" navrhnu. James to zkusí, ale nic moc se nestane.

James postupně zkouší psát další slova, jako „Paige Samuel smrt", nebo „Paige Samuels šikana" a dokonce „Paige Samuels Strode College", ale ani jeden pokus není úspěšný.

„Ve filmech to vždycky vypadá tak jednoduše. Prostě napíšou, co chtějí zjistit a hned na první pokus všechno zjistí. Takový podvod," odfrknu si. Překřížím ruce na prsou a frustrovaně našpulím rty. Už tu sedíme dýl, než dvacet minut, a pořád nic. Každopádně jsme našli několik dívek se stejným jménem a všechny vypadaly šťastně. Neuvěřitelné, že někteří lidé mají životy, rodinu a práci... a  pak jsem tady já, duch. „Google je na nic."

„Nejspíš potřebujeme nějakou přesnější informaci, abychom něco našli. Ale třeba taky není co najít. Nevím, jestli je pravděpodobné, aby byla na internetu zpráva stará patnáct let. Třeba budeme mít víc štěstí u novin."

„Cítím se podvedeně. Už nikdy nebudu věřit ničemu, co uvidím ve filmu," řeknu. James se zasměje. Snažím se přemýšlet, jak by tak nějaký takový článek mohl vypadat a co by se tam nejspíš mohlo psát, vzhledem k tomu, že moje jméno nám je k ničemu. Najednou mě něco napadne. „Když jsem umřela, tak mi bylo sedmnáct. Nemohli přece použít moje jméno, když jsem ještě byla nezletilá, ne? Museli napsat jen moje iniciály."

„No, to teda hodně zjednodušuje naše pátrání, Paige," řekne James uštěpačně. Vyčítavě se na něj podívám.

„Vážně právě používáš sarkasmus, Jamesi Blacku?" řeknu podezřívavým tónem. James se okamžitě zatváří rozpačitě a lehce se začervená.

„Ne?" Nemůžu si pomoct, ale musím se začít smát nad tím, jak opatrně a váhavě to řekl. Mám chuť ho z legrace bouchnout do ramene, abych mu dala najevo, že jsem si z něj jen utahovala, ale včas se zastavím. „Každopádně, jestli máš pravdu, tak nám je tvoje jméno k ničemu. Třeba by pomohlo se víc zaměřit na univerzitu. Možná bychom mohli najít alespoň něco."

„Myslíš, že bys to dokázal najít?" zeptám se. Vzhledem k tomu, kolikrát mi řekl, že moc s počítačem neumí, jsem trochu skeptická.

„Můžu to aspoň zkusit," odpoví a pokrčí rameny.

Znovu něco píše do vyhledávače. Nejlepší způsob, jak zjistit přesně, co se mi stalo, by samozřejmě byl se někoho zeptat. Někoho, kdo v té době žil a pamatuje si to. Například mojí mámy nebo třeba ředitele, pokud tam pořád pracuje. Ale jsem si dost dobře vědomá toho, že by mámě neprospělo, kdyby se jí na mojí smrt někdo vyptával. Takže se o tohle musíme aspoň pokusit, i když je to nejspíš zbytečné.