Unseen [CZ]

-3-

„No není to skvělé, Luno? Zase prší. Co si mám vzít na sebe?" nahlas se ptám při cestě ke skříni. Luna na mě zamňouká a pak se stočí do klubíčka tak, že je z ní vidět jen ocas. „Jo, chápu, že móda tě moc nezajímá, ale měla bys mi pomoct, nebo si zase vezmu to, co vždycky."

Založila jsem si ruce v bok a zadívala se na svoje oblečení. Všechny moje věci byly pomačkané a vypadaly staře. Vsadím se, že kdybych si cokoliv z toho vzala, někdo by si mě spletl s kriminálníkem a strčil mě ze schodů. Určitě by to byl někdo ze studentů kosmetiky, pak by běžel zpátky do bloku E a všem řekl, že to udělal pro dobro světa, a já bych s ním souhlasila.

Měla bych se zeptat mámy, jestli mě vezme nakupovat, protože urgentně potřebuju nové oblečení, ale ona by mě určitě neposlouchala a vzhledem k naší situaci si nemyslím, že má smysl se na takovou drobnost ptát. S mým starým oblečením to nějak přežiju.

„Takže asi zase to stejné, zamumlám a s povzdechem zavřu skříň. „Uvidíme se později, Luno. Hezky se vyspi!" řekla jsem a políbila ji na vrch hlavy a  seběhla schody. „Ahoj, mami! Měj se hezky," zakřičím ještě. Máma neodpoví a tak zabouchnu dveře. Ne, že bych odpověď očekávala.

Šla jsem pomalu a nevěnovala pozornost dešti. Nebyla jsem ten typ holky, co nosí deštníky. Vždycky mi přišlo, že to přidělává spíš starosti, než že to pomáhá. A navíc chrání jen hlavu a ramena - zbytek těla se stejně namočí, takže to nedává moc smysl.

I když jsem šla déle než obvykle, stejně jsem dorazila do keramické dílny jako první a tak jsem se  snažila zabavit sledováním okolí. Ani jsem si toho nevšimla a třída byla plná. Otočila jsem se a zpozorovala vtipnou scénu, která mě okamžitě rozesmála.

„Vypadá to, že nejsem jediná, kterou všichni ignorují," zamumlám a překřížím si ruce. Sleduju Roxi a Adeline, které nepřetržitě mluví s Jamesem a bojují o jeho pozornost.

A to není zdaleka to nejlepší. Vidět dvě nejlepší kamarádky bojovat o kluka není tak zábavné jako fakt, že James je ignoruje stejně jako mě včera a neodpovídá ani na jednu z jejich otázek. Musí to pro něj být ještě horší, než když jsem ho včera otravovala já, protože teď jsou na něj dvě.

Ušklíbla jsem se, protože začínaly vypadat stejně zoufale, jako on. Byly frustrované, že James na ně nereagoval a místo toho něco psal do svého sešitu, možná poznámky, jestli už mu je někdo dal. Hodně štěstí, kamaráde, máš toho hodně co dohánět.

„Můžu ti s tím pomoct," Roxi řekne a zapíchne svůj prst do jeho sešitu. „Vsadím se, že je to hodně práce, ale to nevadí. Jsem vážně dobrá a nemám problém si najít čas, abych ti pomohla dohánět učení."

Přikryla jsem si rukou pusu a zasmála se. Nebyla to její slova, co mě tak rozesmívalo, ale její pisklavý hlas.

James otočí stránku a Roxi tak musí dát svůj prst pryč. Neodpoví jí a Roxi zafuní, zatímco Adeline se jí směje. Roxi svojí nejlepší kamarádku probodne pohledem a já mám pocit, že za chvíli se staneme svědky hádky. Za chvíli přišla do třídy Lauren, naše učitelka na sochařství a já i Adeline s Roxi jsme si musely jít sednout na naše místa.

Moje místo je na tuhle hodinu hned vedle Jamese, ale tentokrát se rozhodnu ho svými otázkami neotravovat. Je mi jasné, že stejně neodpoví a navíc už si toho vytrpěl dost s těmi dvěmi. Je mi ho vážně líto, že dvě „nejžhavější" holky z naší třídy bojují o jeho pozornost. Pochybuju, že ho vůbec vidí ve skutečném světle - určitě v něm vidí jen ty jejich fantazie a ignorují jeho pravé já.

Když všichni začali pracovat na svých projektech, já jsem sledovala Jamese. Pracoval potichu a vyhýbal se očnímu kontaktu s kýmkoliv, dokonce i s Lauren, která se ho přišla zeptat, jestli něco potřebuje. Jen zatřásl hlavou a zamumlal „Mám svoje věci." A to bylo celé.