Unseen [CZ]

- 40 -

Byla jsem nervózní, nejistá a měla strach. Nemohl by mě James trochu víc podpořit, než aby mi takhle vynadal? Dobře, možná jsem se zachovala špatně, ale neudělala jsem to úmyslně. Prostě jsem v tu chvíli zpanikařila. Ještě pořád jsem byla roztřesená a zmatená a on mi ani nedal čas se uklidnit. Hned mi to musel vmést do obličeje.

A stejně! Myslela jsem, že jsme se domluvili. Proč by bylo tak strašné, kdybych tu zůstala navždy? Přece nemůžu znovu umřít, když už mrtvá jsem. Co víc můžu ztratit?

Je tak špatné, že s ním chci zůstat napořád?

Sedím opřená o dveře v obýváku a objímám se okolo kolen. Nemůžu myslet na nic jiného. Přála bych si, aby mě James chtěl mít u sebe stejně tak moc, jako chci já jeho. Ale přijde mi, že má pořád nějakou výmluvu, něco, čeho se bojí a upřímně si začínám myslet, že nechce, abych tu s ním zůstala. Možná má strach. Vím, že tohle je vážná věc a taková oddanost může být děsivá, zejména pro kluka. Asi toho po něm chci příliš. Jaký normální sedmnáctiletý kluk by se chtěl zavázat k duchovi, až do smrti?

Všechny možné komplikace se mi v hlavě honí z každé strany, dokud skoro nezešílím. Myslela jsem, že jsem měla všechno vyřešené a naše  rozhodnutí bylo konečné. A teď je najednou všechno jinak a já nevím, co mám dělat a jak se z téhle situace dostat ven.

„Paige? Jsi tam?" zaslechnu na druhé straně dveří hlas, který doprovází jemné zaklepání. „Paige, pojďme si promluvit.

„Myslela jsem, že nic dalšího si říct nemůžeme," odpovím. Můj hlas je utlumený, protože mám hlavu zabořenou v kolenou.

„Ale samozřejmě, že ano!" vykřikne, až se leknu. „Vždycky si sama rozhodneš, co si myslím! Nikdy mě nenecháš ti nic vysvětlit! Vkládáš mi do úst věci, které bych nikdy neřekl a musíš s tím přestat! Právě teď si myslíš, že tě u sebe nechci, ale to by ses snad ani nemohla víc mýlit!"

Překvapeně zvednu hlavu a zamrkám, protože James se mnou takhle nikdy dřív nemluvil. Jen jednou na mě zakřičel s takovým vztekem. Jen jednou zněl tak naštvaně, jako teď. Bylo to tehdy, když jsem zjistila, že mě vidí a on si uvědomil, že jsem duch. Tehdy mi svými slovy neskutečně ublížil. Poslal mě pryč, protože mě nechtěl ve své blízkosti.

Ta vzpomínka, přestože už je to docela dlouho, pořád bolí. Všechno, co jsem v tu chvíli cítila, se bezmilostně vrací. James je na mě naštvaný a já nevím, jak to napravit.

„Nechci, abychom byli od sebe," pokračuje. Tentokrát je jeho hlas roztřesený a skoro zlomený. „Nedokážu ani popsat, jak moc ta samotná představa bolí, ale děsí mě, co by se ti mohlo stát." Zaslechnu tichou ránu. Zní to, jako kdyby si frustrovaně položil hlavu na dveře, nebo tak něco. Pomalu si stoupnu. Pořád se cítím slabě a nesvá, ale přesto se mi podaří se postavit naproti dveřím a položit na ně dlaň. Netuším, jestli se jich na druhé straně taky dotýká, ale pomůže mi to se trochu uklidnit. „Duchové tady nemají být. Duchové existují, jen protože jejich čas tady byl předčasně ukončen a neměli umřít tak brzo. To znamená... znamená to, že bys tu neměla být, jestliže jsi tu všechno dokončila. A bojím, že se ti něco stane, protože teď už jsi tady přes čas."

„Co by se mi tak mohlo stát?" řeknu stejně slabě, jako on. „Už jsem přece mrtvá."

„Ty si myslíš, že to je to nejhorší, co tě může potkat?!" naštve se James. „Víš, co se s tebou stalo, když jsi předtím na týden zmizela? Kde jsi celou tu dobu byla?" Na to neznám odpověď a on to moc dobře ví. Ten týden v mojí paměti vůbec neexistuje, nemám ani nejmenší vzpomínku, kde bych tak mohla být, ani co jsem dělala. „Co když se něco takového stane znovu, ale tentokrát navždy?"