Unseen [CZ]

- 19 -

„Wow, to je ale stará kočka," řekne James, jakmile se Luna objeví na schodech a překvapeně zpozoruje cizího člověka v domě. Nikdo sem nikdy nechodí. Luna se ale přes nečekanou situaci brzy přenese - během pár vteřin je u Jamese a otírá se mu o nohu. Vrní a mňouká, aby upoutala jeho pozornost.

James se sehne a vezme si jí do náruče. Luna potěšeně vrní a tiskne se k němu. James se na ní usměje a já si nemůžu pomoct, ale přijde mi to strašně roztomilé. Jeho oči úplně září a vypadá maximálně uvolněně. Nikdy bych nevěřila, že by na něj mohla mít kočka takový efekt. Netušila jsem, že je má tak rád.

Tímhle jsou nenapravitelně pohřbeny staré drby o tom, že James je vlkodlak.

„Oh, nejsi ty rozkošná? Je tak chlupatá," říká. Naštěstí je moc zaneprázdněný Lunou, než aby si všiml, jak ho pozoruju. „Oh, líbí se ti to?" zeptá se potom, co Luna hlasitě zapřede v reakci na jeho škrábání pod bradou.

Nemůžu si pomoct a unikne mi tichý smích, což upoutá jeho pozornost. Začervená se a rozpačitě se na mě usměje.

„Jmenuje se Luna," prozradím mu. Znovu se na ní podívá a široce se usměje.

„Ahoj, Luno. Rád tě poznávám." Nemůžu se přestat culit. Je to na mě příliš roztomilosti.

„Líbíš se jí. Když jí hladím já, nikdy nevypadá tak šťastně a ani tak hlasitě nepřede," poznamenám. James mi věnuje další úsměv.

Ještě chvíli se na ně dívám, ale pak si vzpomenu na jeho komentář, když jí uviděl. Říkal, že je stará. Přestanu se usmívat a pozorně se na Lunu zadívám. Pamatuju si ji ještě jako koťátko, což už očividně není, ale nedokážu říct, kolik jí tak může být. Nikdy jsem se nad tím nezamyslela, protože mi to nepřišlo důležité. Prostě... moc nepřemýšlím nad okolím a každý den automaticky dělám to stejné. Ne vždycky si všechno pamatuju.

„Je stará?" vyslovím nahlas svojí myšlenku. „Kolik myslíš, že jí je?"

„Ty to nevíš?" zeptá se. Zavrtím hlavou. „Jak dlouho tu je? Byla tu už předtím, než...?" Nechce vyslovit slova jako smrt ani duch. To teď ale není důležité a tak tomu nevěnuju pozornost.

„Byla tu, ještě když jsem byla živá," odpovím. „Máma slyšela, že kočky můžou pomoct lidem v depresích."

„No, to je každopádně dobrá zpráva." Hladí Lunu. „Kočky žijí průměrně patnáct až dvacet let, takže nemůžeš být mrtvá déle," vysvětlí. Nejdřív jsem si myslela, že mluví o máminu nápadu. „To trochu zužuje naše možnosti. Když se na ní tak dívám, nevypadá tak staře, aby jí bylo dvacet, ale určitě jí je několik let," mluví čím dál tišeji a ke konci už šeptá. Jeho ruka se zastaví v Lunině srsti.

Několik let.

Takže jsem mrtvá už několik let. I kdyby to byly jen dva nebo tři roky, pořád mi to přijde jako hodně. Takže Roxy možná mluvila pravdu, když říkala, že jsem umřela už předtím, než přišla na univerzitu. Zavřu oči a snažím se si vzpomenout na nějaké jiné studenty, kteří tam byli se mnou. Možná dokonce svoje spolužáky! Ale žádné tváře si vybavit nedokážu. Nevzpomínám si ani na jediného člověka.

Kolik let to je? Kolik generací?

„Paige..." osloví mě James. Otevřu oči a podívám se na něj. „Kdy ses narodila?" zeptá se. Překvapeně zamrkám.

Oh! Samozřejmě, to by nám mohlo pomoct. Mohli bychom spočítat, kolik by mi teď bylo a pak odečíst můj věk, když jsem zemřela.

„V květnu," řeknu. Jakmile to vyslovím, uvědomím si, že je nám tahle informace úplně k ničemu. Snažím se soustředit a vzpomenout si na datum, ale nedokážu to. A už vůbec ne konkrétní rok. „Já - já nevím, kdy mám narozeniny," smutně se zasměju. „Samozřejmě, že si to nepamatuju. Proč si nemůžu vzpomenout na nic důležitého? Jediné, co jsem nezapomněla, je bolest."