Unseen [CZ]

-7-

Jsem naštvaná. Zlobím se tak moc, že už ani nedokážu být smutná. Je tak nefér, že se nemůžu prostě vybrečet. Nedokážu uvolnit ani jednu slzu, když mi někdo ublíží. Smutek, ve kterém žiju, mě dusí. Snažím se, jak můžu, abych se přes to přenesla. Přála bych si, abych mohla alespoň plakat a vypustit trochu bolesti, která je ve mně.

James si zřejmě myslí, že být naživu ho dělá tak speciálním, aby se takhle ke mně mohl chovat. Už jsem si prošla peklem, když jsem byla naživu. Nepotřebuju trpět ještě když jsem mrtvá. Jestli je na tomhle něco pozitivního, tak jedině to, že mě ostatní už nemůžou šikanovat. Nikdo mi nemůže ublížit a ponížit mě tak, jako předtím. James si nemůže jen tak přijít a začít mi připomínat, jak bezvýznamná a zoufalá jsem. Že si mě neváží nikdo kromě rodiny.

„Jako kdybych s tebou chtěla mluvit, kreténe!" zakřičím z plných plic, ačkoliv mě nemůže slyšet, protože je ve škole a já uprostřed města. „Já prostě jen nemám jinou možnost," dodám šeptem. Zase je mi na nic.

Přitáhnu si nohy k bradě a položím si tvář na kolena.

Chci toho moc, když toužím po osobě, pro kterou bych nebyla břemeno a mluvila by se mnou?Proč od sebe všichni odstrkují? Nikdy jsem neměla kamarádku. Milovala mě jen moje máma a táta, ale žádný jiný člověk mě zřejmě nedokázal vystát. Chci někoho, kdo se mě usměje a bude si o mně myslet, že jsem milá nebo vtipná. Nepotřebuju být něčí nejlepší kamarádka, stačilo by mi mít někoho známého

Najdi si dalšího ducha, řekl mi James. Ale kde? Je někde něco jako společnost lidí, jako jsem já? Lidi, kteří jsou tady uvízlí a nemůžou pryč, jestli je to vůbec možné. Můžu se připojit do podpůrné skupiny a scházet se každý týden, abych si mohla promluvit o svých problémech? To by bylo skvělé.

„Ahoj, jmenuju se Paige Samuels a jsem tu uvízlá už nevím odkdy, ale předpokládám, že je to dlouhá doba. Nevzpomínám si," řeknu nahlas. Představuju si, že jsem na setkání Anonymních Duchů. „Tenhle týden jsem urazil a odehnal jeden živý. Je to bezcitný kretén a asociál. Blbec. Ale ublížil mi a zranil moje city. Mám pocit, jako bych byla znova živá, bezdůvodně šikanovaná a nenáviděná. Alespoň mi řekl, že mě nenávidí kvůli tomu, že jsem otravná. Vím, že jsem, ale stejně - nemusel být ke mně tak krutý, ne?" pokračuju. Ještě těsněji obejmu svoje nohy. Nebolí  to. Fyzicky mě teď nebolí nic. „Jen jsem chtěla někoho, kdo by mě slyšel. Někoho, kdo by mi odpověděl, nebo aspoň nějak zareagoval." Zlomí se mi hlas a na pár vteřin zabořím obličej mezi svoje kolena. Tak moc chci brečet, ale samozřejmě se nic neděje. Jsem tu uvězněná. „Chtěla jsem někoho, kdo by se mi podíval do očí bez posměchu a znechucení. Ale asi jsem toho chtěla moc. Lidi mě pořád nenávidí, dokonce i když jsem mrtvá."

Začnu se třást. Jakmile mě opustí frustrace a hněv, zaplaví mě smutek. Trochu mě to šokuje. Mám pocit, jakoby někdo obmotal svoje ruce okolo krku a začal mě škrtit. Nemůžu dýchat. Sice kyslík nepotřebuju, ale to neznamená, že se necítím vyděšeně. Jsem jako v pasti. Ublížil mi.

„Jsem opravdu tak strašná? Tak odporná? Možná je to moje chyba, že se ke mně lidi takhle pořád chovají. Možná je se mnou něco špatně a odpuzuju lidi. Myslela jsem, že to oni jsou prostě zlí, ale teď, i když jsem mrtvá, jsem pořád nenáviděná. Musí to být moje chyba," zašeptám nahlas svoje myšlenky. Přála bych si, abych se mohla rozbrečet.

Zhluboka se nadechnu. Se smutným úsměvem zvednu oči na nebe a snažím se uklidnit.

„Mám stížnost. Tahle celá situace, že nemůžu ani brečet, je opravdový podvod. Chci zpátky svoje peníze. Ne že bych něco platila, ale cítím se vážně podvedeně," stěžuju si šedým mrakům nade mnou, jako by mi mohly odpovědět a vyřešit moje problémy. „Taky si chci stěžovat na Jacka Blacka. Doufám, že až zemře, taky tady uvízne a pozná, jaké to je, být pořád sám a ignorovaný všemi, když je nejvíc potřebuješ. To by ho naučilo." Jakmile to řeknu, cítím se provinile. „Dobře, tak ne, to je moc kruté. Nepřála bych nikomu, aby se cítil tak, jako já. Dokonce ani Jamesovi ne."