Unseen [CZ]

-15-

MO: „Modus Operandi". Chtěný či nechtěný, avšak vždy typický styl a postup nějaké činnosti nebo práce.

„Není dneska Apríl? Děláš si ze mě jenom srandu, že jo?" vybreptnu první, co mě napadne.

Po tom, co mi právě řekl, nejspíš zním hloupě, ale nemůžu si pomoct. Klidně si o mně myslete, že jsem zpomalená, protože právě tak se teď cítím. Nedokážu vstřebat jeho slova a jejich smysl. Pořád se mi do mysli vkrádají úlomky vzpomínek na den, kdy se dozvěděl, že jsem duch a vybuchl. Taky musím myslet na jeho výraz, když mluvil o jeho setkáních s duchy. Úplně jsem jeho neochotu chápala, rozhodně víc, než to, že mi chce najednou pomoct. I kdyby to nedělal jen proto, že se cítí provinile, tentokrát už zachází moc daleko. Vzhledem k jeho minulým zkušenostem by od něj bylo nejlogičtější, kdyby se ode mě držel dál. Pochopila bych to.

Tak proč si to najednou rozmyslel? Nemůže se přece cítit až takhle provinile. Už jsme o tom několikrát mluvili, tak nemůže být tak umanutý.

James se ušklíbne. Pořád se na něj dívám s rozšířenýma očima, protože jsem moc zmatená na to, abych se zmohla na lepší reakci. „Ne, nedělám si legraci. Myslím to vážně, Paige. Chci ti pomoct," vysvětlí. „Upřímně, není to tak těžké pochopit, nebo jo?" dodá a pokrčí rameny.

„Ale jo, je. Zaprvé, už jsi několikrát řekl ne, což chápu. Máš na to plné právo a spoustu důvodů. Zadruhé, proč teď? Proč sis to rozmyslel a zničehonic mi chceš pomáhat? Můžeš pro mě vůbec něco udělat? Jak? Nevím ani, kam jít. I s tvojí pomocí se nikam nedostanu a ty budeš jen marnit svůj čas," řeknu a na konci zvýším frustrovaně hlas.

James se podívá dolů na zem, aby se vyhl mému pohledu. Využiju, že se na mě nedívá, a zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. Vím, že moje reakce přehnaná. Neměla bych na něj zvyšovat hlas jen proto, že ho nechápu.

„Předtím jsem tě bezdůvodně odsoudil. Myslel jsem, že jsi stejná, jako ostatní duchové, ale spletl jsem se," zamumlá a znovu ke mně zvedne pohled. „Jestli chceš vědět, proč jsem na tebe změnil názor..." pokračuje. Sleduje mě svýma modrýma očima a jeho intenzivní pohled mě zase vykolejí. Na chvíli oba mlčíme a jen se sobě navzájem díváme do očí. Mám pocit, jako by mi viděl až hlavy. Jako kdyby byl vzduch kolem nás protkaný elektřinou. Nemůžu se hýbat. Neodvažuju se ani mrknout. „To tys změnila můj názor."

Nemůžu se ani pohnout, natož mu odpovědět. Prostě se na něj dívám. Od konečku prstů na nohou mi postupně až nahoru k hlavě prostoupí zvláštní pocit, který bych nedokázala popsat.

„Jestli nechceš, abych ti pomáhal, chápu to... Jen prostě... nejspíš nechci, abys byla sama," vysvětlí klidně. Jeho hlas je pro mě jako pohlazení.

„Já-" hlas mi uvízne v hrdle a zapomenu, co jsem chtěla říct. Cítím se, jako by mi přestal fungovat mozek. „Tak to není, já jen-" povzdechnu si a podívám se jinam, protože už jeho upřený pohled nevydržím. Najednou se sama od sebe rozmluvím. „Jsem prostě zmatená a byla bych ráda, kdybys mi pomohl, ale nevím jak. Už jsi mi odpověděl na hodně otázek. Nemyslím si, že pro mě můžeš udělat něco víc. A vážím si toho, že mě nechceš nechat samotnou, ale nechci ti způsobit nepříjemnosti. Nevadí mi být sama, jsem na to už zvyklá. Vážně to nemusíš dělat," opatrně se na něj podívám ve snaze ho ujistit, že to myslím vážně.

Ve skutečností nesnáším samotu. Nenávidím skutečnost, že si nemám s kým povídat. Musím přiznat, že posledních pár dní - myslím ty, kdy jsem byla při vědomí - jsem měla pocit, jako když konečně můžete dýchat potom, co vám někdo právě vyrazil dech. Ale přestože jsem s Jamesem ráda a užívám si, když spolu mluvíme, ta myšlenka, že bych mu zase mohla způsobit bolest a jakékoliv další nepříjemnosti, mi svírá hrudní. Radši budu sama navždy, než abych ho trápila, přestože on sám říká, že mu to nevadí.