Unseen [CZ]

- 26 -

V hlavě zřetelně vidím jejich obličeje a slyším jejich hlasy. Ty stejná jména, se kterými jsem zemřela, se mi teď pořád dokola opakují v mysli, jako by mě chtěli znovu zničit. Ráda bych věděla, jestli to co jsem udělala, mělo smysl. Viděli to vůbec? Zajímalo je to? Stálo to za to? Teď jsem sice duch, ale i tak mám v sobě pořád o dost víc lidskosti, než kdy měli oni, takže by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby to s nimi nic neudělalo. Nedivila bych se, kdyby se nad tím jen pobaveně zasmáli.

Přesně tohle bych očekávala od těch... zrůd.

Když jsem umírala, nic jsem si nepřála víc, než aby za všechno zaplatili. Chtěla jsem, aby litovali toho, co udělali. Není divu, že jsem tady uvízla, protože tohle je očividně moje nevyřešená záležitost. Jestliže jsem umřela proto, abych se jim pomstila, ale nepovedlo se mi to, tak teď je můj úkol tohle pravděpodobně zařídit. Je to jediné řešení, které mi dává smysl.

„Paige, přestaň Paige! Paige!" křičí někdo vzdáleně. Sotva si ten křik ale uvědomuju, protože jsem příliš pohlcená vlastním vztekem. Pořád se mi v hlavě promítají ty obličeje, které mi tak dlouho ničili život, dokud ho nezbořili kompletně.

Jeden obličej... jedna holka.

Šikanovala mě celé roky. Začalo to už na střední škole a pak to pokračovalo i tady na univerzitě. Myslela jsem si... když jsem odmaturovala na střední škole, nepředpokládala jsem, že někoho z nich ještě někdy uvidím. V ten moment, kdy jsem tu její obličej spatřila, jsem začala litovat, že jsem se sem rozhodla jít studovat. Zatímco já jsem byla samozřejmě sama, ona si tady okamžitě udělala nové kamarády, které proti mě obrátila. Právě ona mi zničila život ze všech nejvíc. Nikdy mě nenechala vydechnout.

„Paige, jestli se nevzpamatuješ, tak tě obejmu!" slyším další křik. Můj mozek zareaguje na výhružku.

Ne... Nemám strach z toho, že by se mě měl někdo dotknout, i když bych měla. Cizí ruce mi přinesli jen bolest, takže bych se měla bát. Tenhle hlas na mě ale takhle nepůsobí, naopak ve mně vyvolá starosti. Protože jestli se mě dotkne... v tom případě bych mu ublížila.

James!

Nesmím připustit, aby se mě James dotkl.

Ve snaze se dostat zpátky do reality zatřesu hlavou. Ze všech sil se pokouším vytlačit všechny obličeje a hlasy pryč z hlavy a soustředit se na hlas, který mě volá.

„Ne," vydechnu. „Nedotýkej se mě."

„Oh, díky bohu," řekne. Otevřu oči. James klečí přímo přede mnou. Ustaraně a lítostivě mě sleduje. Rozhlédnu se okolo, ale nikdo další tady naštěstí není. „Oba jsi nás hrozně vyděsila. Richard vyskočil, jako kdyby viděl samotného ďábla."

„Omlouvám se..." zamumlám. Nechci si ani představit, jak děsivé to muselo být pro toho chudáka technika. „Vůbec jsem... nepřemýšlela."

„Já vím. Jen říkám, že se nemusíš bát, že by nás teď někdo mohl vidět. I kdyby, tak je mi to jedno. Nezajímají mě žádné hloupé pomluvy. Stejně už jich je o mě tolik, že jedna navíc nic nezmění," řekne. Všimnu si, jak moc se snaží, aby zněl povzbudivě. Přesto ale v jeho očích nevidím ani náznak štěstí. Vypadá ztrápeně a tváří se, jako kdyby ho něco bolelo.

Ráda bych odsunula pryč všechno, co teď cítím a utěšila ho... ale pak mi dojde, že se takhle cíít kvůli mně.

„Já jsem to vážně udělala," řeknu mu. „Byla jsem to já. Už si na všechno vzpomínám a... bylo to tak příšerné, Jamesi. Udělala jsem to, jen abych se jim pomstila. Nezabila jsem se, abych si pomohla od utrpení. Nebylo to ze zbabělosti." Zhluboka se nadechnu. Dívá se mu upřeně do očí a snažím se zabránit tomu, abych se k němu natáhla a objala ho. „Chtěla jsem jim tím způsobit bolest. Byla to moje odplata. Nepřemýšlela jsem nad ničím jiným. Nenapadlo mě, co to udělá mým rodičům. Prostě jsem to udělala."