Unseen [CZ]

-16-

„Takže," prohodím pomalu a podívám se na Jamese.

Přesunuli jsme se do knihovny, protože ostatní studenti už začali odcházet z hodin a navíc začalo jako obvykle pršet. Sedli jsme si do nejvzdálenějšího konce, kde na nás nikdo nedohlédne a určitě nás ani neuslyší. Je tady teplo a útulno. Než tu James začal studovat, skoro jsem sem nechodila, a tak jsem teprve teď poznala, jak příjemné to tu je.

„Takže," zopakuje po mně s malým úsměvem.

Je to tak příjemná změna. Ještě před pár dny ani nedal najevo mojí přítomnost a kompletně mě ignoroval, zatímco teď - i když se na mě pořád nedívá, ale pracuje na nějakém úkolu, alespoň reaguje na moje slova a chová se ke mně přátelštěji.

Posledních dvacet minut jsme strávili tím, že on kreslil a já jsem ho při tom pozorovala. Fascinuje mě, jak může jen tak z ničeho vytvořit něco tak krásného. Až do teď jsme byli potichu. Dokonce i já. Zaujatě jsem sledovala každý jeho tah, který na papíře udělal. Vytvářel knihu. Chtěla bych se ho zeptat, jestli by mi jí dal někdy přečíst, ale přijde mi, že je to na něj zatím moc brzy.

„Takže," řeknu znovu a James se ušklíbne. „Co máš v plánu? Chceš zjistit víc o těch pomluvách? Budeš se ptát ostatních?"

„Um," zamumlá a tentokrát se ušklíbnu já. „Nejspíš jo?" souhlasí, i když to zní spíš jako otázka, než plán. Zatřesu hlavou. „Ještě nevím, jak to udělám. Možná bych se prostě měl zeptat lidí z ostatních tříd. Co myslíš?"

Chvíli přemýšlím, co by pro někoho jako James mohlo být nejlepší, než si vzpomenu na něco, co předtím zmínil. „Říkals, že se snažíš si držet odstup, abys nenarazil na ducha, ale když si promluvíš s někým, u koho stoprocentně víme, že je živý, nemáš se čeho bát... i když riskuješ už tím, že se se mnou bavíš," dodám. „Takže tvoje snaha byla stejně tak nějak k ničemu. A nebo se tady nebo někde jinde můžeme prostě schovávat, aby nás nikdo, ani další duchové - jestli tady teda nějací jsou, o čemž pochybuju, protože jsem za celou dobu žádného nepotkala... byla bych na něj pěkně naštvaná, kdyby tu byl - měl by se se mnou přece přátelit, ne? Máme jen jeden druhého! Jdi někam, duchu, jestli existuješ!"

„Paige," zastaví mě James. „Už zase říkáš nesmyly. Soustřeď se."

„Oh, promiň," omluvím se rozpačitě. „Já jen... zvykla jsem si hodně mluvit. Už to dělám nevědomky." Zoufale vypláznu jazyk. James zatřese hlavou. „Takže, co jsem to chtěla?" zeptám se. James pokrčí rameny. „Jo, už vím! No, věc se má tak, že se prostě musíš ujistit, že mluvíš s normálními lidmi a ne duchy."

„No..." začne rozpačitě. „Já nejsem zrovna nejspolečenštější člověk, víš. Nikdy jsem tak nějak nevyhledával lidi. Nejsem si jistý, jestli za to můžou duchové, nebo jsem takový prostě od přírody. Teda, duchové na tom určitě mají svůj podíl, ale i tak jsem nikdy nebyl moc komunikativní. S živými, ani mrtvými," přizná. Překvapeně otevřu pusu. „Nikdy pro mě nebylo těžké ostatní ignorovat."

„Takže i když víš jistě, že je někdo živý, ani tak s ním nechceš mluvit?" Přikývne. „V tom případě na to asi budeme muset jít jinak."

„Možná," souhlasí. „Ale není to nemožné. Navíc, přijde mi, že by se nám hodilo vědět, co si o tobě ostatní myslí a třeba by mi někdo řekl, jak jsi umřela. Mohli bychom tak zjistit, jestli jsi opravdu zemřela tady, nebo ne," řekne váhavě. Netváří se ale zrovna nadšeně. „Přece jen bych se mohl zkusit někoho zeptat. Možná Roxi? Ta by mi to určitě ráda řekla," dodá pobaveně, ale mně to moc vtipné nepřijde.