Unseen [CZ]

- 22 -

Nepřekvapuje mě, že jdeme v tichosti. Přece jen by působilo dost divně, kdyby ho někdo viděl, jak si povídá sám se sebou. Přála bych si, aby to bylo jinak. Pořád musím myslet na všechno, co jsme dneska zjistili. Nejradši bych se nějak odreagovala a na chvíli zahnala všechny svoje pocity pryč. Na samotu a smutek jsem zvyklá. Na úzkost, nekonečný stres a dokonce i na svojí rozmrzelost jsem si taky už zvykla. Ale dneska jsem cítila snad všechny emoce a teď jsem z toho neskutečně vyčerpaná. Mám pocit, že kdyby se mě James právě teď dotkl, tak by omdlel, protože jsem uvnitř úplně zmatená a zoufalá.

Jsem hrozně naštvaná a nevím, jak se mám toho vzteku zbavit. Všechen smutek, který jsem cítila na začátku, se proměnil v zuřivost. Není to jen kvůli tomu, že mi to všechno přijde nefér. Je to něčí vina, nějaký člověk může za to, že jsem tu uvízla. Kdyby mě nechali na pokoji, byla bych nejspíš pořád naživu. Bylo by mi třicet dva. Možná bych měla vlastní rodinu a moji rodiče by byli pořád spolu. Žila bych. Ale někdo mi tu šanci ukradl.

Je jedno, jestli to bylo úmyslně, nebo to byla jen nehoda... někdo zavinil mojí smrt.

Sice nevím, jak se to přesně stalo, ale jsem si tím jistá. Cítím to. Vím jistě, že to, co jsem viděla, když jsem se dotkla té urny, byly moje poslední vzpomínky. Je mi smutno z toho, že jsem takhle prožívala svoje poslední chvíle života. Nemůžu si vzpomenout, kdy přesně jsem umřela, ale určitě to bylo někdy toho dne. Ten den jsem přestala žít a moje poslední pocity byly strach a smutek.

Není divu, že jsem jako duch svojí minulost potlačila. Bylo by ještě horší takhle existovat, kdybych si s sebou celou dobu nesla tyhle vzpomínky. Neumím si představit, že bych musela celých patnáct let každý den myslet na to, jak jsem zemřela. Nejspíš bych z toho za chvíli zešílela. Nechci ani myslet na to, co bych byla schopná udělat. Jsem neviditelná a mohla bych ublížit lidem, aniž by mě viděli. Lehce bych mohla někomu zařídit ještě horší život, než mám já.

Nejspíš bylo nejlepší, že jsem všechno zapomněla. Ne jen kvůli sobě, ale i pro ostatní. Smutek a nenávist často donutí lidi udělat strašné věci. A já bych mohla být hodně nebezpečná.

Teď, když se mi vrací vzpomínky - sice ne všechny, ale některé - mám chuť se pomstít. Ti, co mi tohle udělali, za to musí zaplatit. Kdokoliv, kdo je schopný tohle někomu udělat, si zaslouží trpět. Nemůžou jen tak dál šťastně žít, jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby mi nezničili život. Sice na mojí lavici napsali omluvy, ale to přece nic nemění na tom, že jsem teď kvůli nim mrtvá.

Musí za to zaplatit.

„Pomsta," zamumlám potichu. James ztuhne.

„Cože?" řekne a podívá se na mě. Je kompletně zmatený.

„Pomsta. To je moje nedokončená záležitost, Jamesi. Je to očividné. Musím to udělat pro sebe a mámu. Tyhle lidi... ti, co mě tam zamkli, můžou za to, že jsem mrtvá. Odtrhli mě od mojí rodiny a způsobili mámě všechnu tu bolest. Oni mi zničili život," vysvětlím.

Nedokážu na něj zaměřit pohled. Musím se neustále dívat sem a tam. Třesou se mi ruce a nejspíš vypadám stejně šíleně, jako se cítím. Ale jsem tu uvízlá už patnáct let a moje máma je stejně dlouho nešťastná. Myslím, že mám právo být trochu zoufalá.

„Potřebuju je potrestat. Chci, aby zaplatili za to, co udělali. Jenom pak budu moct být konečně klidná, chápeš? Je to jediný způsob, jak přejít na druhou stranu. Potřebuju se osvobodit, a taky svou rodinu," pokračuju. „Teď, když jsem přestala potlačovat svoje vzpomínky a vím, co se mi stalo, musím s tím něco udělat."