Unseen [CZ]

- 29 -

Pomalu se vracím na místo, kde na mě má James čekat. S každým krokem cítím na ramenou větší tíhu. Vidím před sebou Dianin vyděšený obličej a její slzy, které jí po něm stékaly. Možná měla jen strach a ve skutečnosti ničeho nelitovala. Třeba se mi omluvila jen protože měla strach, že bych ji zabila. Možná v tom strachu bude žít už napořád, nevím, ale ani tak se pořád necítím líp. Její bolest nemůže zmírnit tu mojí. Nic to nemění. Tohle zjištění mě jen přimělo cítit se ještě mnohonásobně hůř, než dříve.

Byla jsem si tak jistá, že tohle bylo ono. Myslela jsem, že za svoje chyby musí zaplatit. Chtěla jsem jí dát vědět, že jsem pořád tady a že nikdy nezapomenu na to, co mi udělala... ale nic to nezměnilo. Jestli tohle má být vážně moje nedořešená záležitost, nesplnila jsem ji správně.

Netuším, co si teď počnu. Kam teď půjdu. Mýlila jsem se a teď jsem ještě víc ztracená. Sice jsem Dianu přinutila cítit mojí bolest, ale to mi klid nepřineslo. Jak... jak si někdo může užívat někoho šikanovat? Jak se jí mohlo líbit, že mě tolikrát rozbrečela? Jak mohla cítit tolik uspokojení tím, že mě neustále zesměšňovala a mlátila mě? Co je tak dobrého na šikanování?

Konečně si všimnu Jamese. Stojí pořád na stejném místě a pozorně sleduje Roxin dům, jako kdyby měl každou chvíli vzplanout. Ale nejspíš jen čeká, odkud přijdu. Jakmile si mě všimne, široce se usměje a rozzáří se mu oči. Rozběhne se směrem ke mně. Ale jakmile se ke mně dostane blíž a všimne si mého výrazu, jeho úsměv zmizí a začne se tvářit znepokojeně.

„Co se stalo?"

„Udělala jsem to," řeknu. „Když jsem ji našla, hrozně jsem se naštvala. Strašně moc jsem jí chtěla ublížit, ale neudělala jsem to. Jen jsem se jí dotkla, aby cítila mojí bolest. Poznala mě. Říkala, že věděla, že si pro ní jednoho dne přijdu. Rozbrečela se a omluvila se mi... ale nic se nezměnilo," zlomí se mi hlas. Cítím se frustrovaně, ale hlavně zklamaně a taky zmateně, protože jsem zase na začátku. Tentokrát ale nemám nejmenší tušení, co mám dělat.

„Oh Paige," povzdechne si. Zní stejně smutně, jako se já sama cítím.

Chce se mi brečet. Chci se rozvzlykat a vypustit všechny svoje pocity. Místo toho to ale držím v sobě.

„Dala jsem jí máminu adresu a řekla jsem jí, aby se jí šla omluvit. Aspoň tolik může udělat."

„To je dobrý nápad," souhlasí James. Vyčerpaně vydechnu.

„Mám chuť se prostě vzdát. Chci se přestat snažit a jenom se starat o mámu. Můžeme jít ke mně domů a zkontrolovat ji? Tak jsem se poslední dobou na tohle všechno soustředila, že už mě to tam ani netáhne," řeknu. James okamžitě přikývne.

„Ano, to je dobrý nápad. Upřímně... zní to, že tvoje máma je tvoje největší starost," poznamená. Společně se rozejdeme směrem k mému domu.

„To protože kvůli mně je tak na dně. Je mi jí hrozně líto. Smířila bych se s tím, jestli jsem tu uvízla kvůli ní jako trest za to, co jsem jí způsobila. Zasloužím si to," přemýšlím nahlas. James najednou zpomalí.

„Tohle neříkej, Paige. Netrap se pořád tolik."

„To je jedno," zamumlám poraženě. Ani už se nesnažím myslet pozitivně. Nemám dost energie proti tomu bojovat. Pořád před sebou vidím brečící Dianu. Čím dál tím víc začínám litovat toho, že jsem se snížila natolik, abych za ní šla a snažila se jí pomstít. Šla jsem do toho domu, abych jí způsobila bolest a vážně jsem si myslela, že si tím nějak pomůžu.