Unseen [CZ]

- 34 -

S Jamesem se nakonec vrátíme k naší obvyklé rutině. Zatím nemáme jasný plán. Prostě dál chodíme do školy. Já poslouchám výklad učitelů a zároveň sleduju, jak James pracuje. Díky němu už necítím potřebu tolik mluvit, protože už nejsem tak unuděná. Stačí si připomenout, že musím jen chvíli počkat, až budeme sami. Není to tak těžké vydržet. Je to totiž mnohem lepší, než si neustále povídat jen sama pro sebe, aniž by mi kdokoliv odpovídal. Mít odezvu od jiného člověka je úžasný pocit.

Když jsme spolu sami, snažím se mu co nejvíc pomáhat s jeho úkoly. Tyhle věci už jsem hrozně dlouho nedělala. K čemu by mi to taky bylo? Jsem mrtvá, takže k ničemu. Ale Jamesovi můžu skutečně pomoct a to je skvělý pocit.

Na tvoření umění s ním je něco kouzelného. Ať už je to sochařství, nebo dokonce i zdánlivě nudná práce organizování jeho fotek a třeba i postupy v jeho práci. Moc se mi líbí být něčeho součástí a vložit občas do jeho práce i malý kousek sebe, který potom uvidí ostatní lidi, i když se nikdy nedozví, že jsem to vytvořila já. A navíc mám tak trochu pocit, že se mu tím můžu aspoň trochu odvděčit.

James byl kvůli mně tak zaneprázdněný, že tak trochu přestal stíhat studovat. Pomohl mi s tolika věcmi, že tohle je to nejmenší, co pro něj můžu udělat. Chci mu pomoct dohnat všechno, co zmeškal kvůli mně. Navíc mě baví mu pomáhat, takže je to výhodná situace pro nás oba.

Je to skoro jako bychom měli normální život. Jenom my dva. Takhle jsem se necítila už dlouho. Díky Jamesovi se cítím víc živá, než kdy dřív. Dokonce víc, než když jsem skutečně živá byla. Nikdo už mě nešikanuje. Sice už nemám žádnou rodinu, ale zato mám jeho a neustále mi připomíná, že mě miluje. Není to vždycky nutně pomocí slov. Stačí i jen letmý dotek, když mi z obličeje odhrne pramínek vlasů nebo když se na mě upřímně usměje. Nebo jak pokaždé, co se spolu díváme na film, trvá na tom, že mi dá deku, ačkoliv mi zima být nemůže. Někdy je to způsob, jakým mě drží za ruku zatímco jí, jen abych se mohla aspoň částečně přidat k němu a být součástí jeho dne. Někdy mu stačí jen vyslovit moje jméno.

Je to moc příjemné. Zároveň mi to ale láme srdce, protože vím, že je to všechno jen dočasné, dokud nepřejdu na druhou stranu za svou mámou. Vůbec se mi do toho nechce, což by mě nikdy nenapadlo. Každý den se do Jamese zamilovávám víc a víc. Stále poznávám, jak laskavý a hodný na mě je. I když je mu zima nebo je hnusný na ostatní lidi, mně ukazuje svou stránku, kterou kromě mě nikdo nepoznal.

Možná to ode mě není správné, ale svým způsobem se mi líbí, že kromě mě k sobě nikoho nepouští. Užívám si, že ostatní lidi odstrkuje pryč, protože má mě. Jako to nedávno udělal Adeline.

Když odcházel z hodin fotografování, tak ho ta holka ho vzala za rameno a donutila ho počkat, až všichni ostatní odejdou. Pak se na něj usmála.

„Ahoj," řekla. Trochu mě to překvapilo. Dokonce i teď se naštvu, když si na to vzpomenu. „Myslela jsem, že bychom si mohli trochu pokecat. Pokaždé jsi pryč jako první. Poslední dobou tě sotva vidím."

„Hm," zamumlal James prostě. Rychle se na mě otočil a pohledem mě skoro prosil o pomoc. Zasmála jsem se. Na chvíli jsem zvažovala, že bych Adeline vyděsila. Skoro jsem ji chtěla obejmout.

„Roxy říká, že je jen otázka času, než ji pozveš ven. Ale v tom se mýlí, že jo?" zeptala se Adeline. James šokovaně rozšířil oči.

„Cože?" zamumlal. Musela jsem pevně semknout rty, abych se nahlas nerozesmála.

„Věděla jsem to," usmál se Adeline, očividně spokojeně s jeho odpovědí.  „Věděla jsem to, že holka jako ona by se ti nelíbila."