Unseen [CZ]

- 27 -

„Co máš vůbec v plánu jí udělat?" ptá se James později večer.

Stejně jako posledních několik dnů právě ležíme na jeho posteli. Obvykle si jen povídáme, dokud James neusne a já pak odejdu a snažím se nějak zabavit. Většinou jdu něco číst, nebo si půjčím jeho počítač a snažím se ho použít, což se mi nikdy nepovede. Knihy mě pokaždé spolehlivě zabaví, když James spí, protože jich tu má opravdu velký výběr. Nikdy do jeho pokoje nechodím, dokud se nevzbudí, protože by mi přišlo dost děsivé ho ve spánku sledovat. Jsem duch a už to mě dělá docela děsivou, ale pozorovat někoho, zatímco spí, je už další úroveň divnosti a tam se odmítám dostat.

„Nechci jí ublížit fyzicky, jestli myslíš tohle," odpovím.

Pořád nevím, co si mám myslet o tom, co James dneska řekl. Jsem si vědomá, že někdy můžu znít trochu divně. Jsem ráda, že mu na mě záleží tolik, že se mě snaží chránit. Zároveň mě ale mrzí, že si myslí, že bych byla schopná něčeho tak zlého. Nejsem stejná, jako ti, co mě šikanovali. Nejsem žádné monstrum. Jediné, co chci, je aspoň trocha spravedlnosti. Chci, aby si uvědomila, co způsobila a jak ohavně se chovala. Třeba by se to mohla nějak pokusit napravit. Nemám namysli mně, protože jsem mrtvá, ale třeba by mohla aspoň trochu pomoct mojí mámě nebo někomu jinému ze školy. Nejvíc ale doufám, že se z Dianina dítěte nestane stejný člověk, jako je ona.

Chci sice odplatu, ale to neznamená, že bych někoho chtěla zabít.

Jamese moje kousavá odpověď očividně uvede do rozpaků. Ani se mi nedívá do očí. Povzdechnu si a podívám se jinam. Chci ještě něco dodat, ale nevím, jak to říct nejlíp.

„Já vím, ale-"

„Ale stejně si myslíš, že bych toho byla schopná," dokončím za něj. „Myslíš si, že Dianu budu trápit tak dlouho, dokud nezešílí a pak se taky nezabije, aby poznala, k čemu mě přiměla. Nemám snad pravdu? Nebo máš strach, že ji chladnokrevně zabiju, protože už nejsem člověk a tak mě nemusí držet zpátky žádné zákony?"

Uvědomuju si, že zním čím dál tím víc naštvaně. James se na posteli začne vrtět, a tak radši vstanu a přejdu k oknu.

„Jsem jenom duch, žádné monstrum," zamumlám. Cítím se ublíženěji, než bych nejspíš měla.

„To přece vůbec neříkám, Paige! A neříkej o sobě, že nejsi člověk. Duch, nebo ne, pořád je v tobě víc lidskosti, než v kýmkoli, koho jsem zatím potkal," řekne. Nemusím se dívat, abych věděla, že taky vstal a teď stojí za mnou. „Já jsem jenom... ten pohled v tvých očích, když sis na všechno vzpomněla a začala jsi mluvit o pomstě..."

„Byla jsem v šoku! Jak bys chtěl, abych na něco takového zareagovala? To jsem se snad měla usmívat a říkat 'však je to jedno, stejně už je to minulost'?" zakřičím a otočím se čelem k němu. „Vzpomněla jsem si, jak jsem se zabila a taky se mi vybavily obličeje lidí, kteří mě k tomu přiměli. Omlouvám se, že z toho nemám radost."

„Přestaň překrucovat moje slova, Paige!" James už taky křičí. Tentokrát začíná být opravdu naštvaný. „Přece víš, že jsem to takhle nemyslel. Měl jsem o tebe jen strach."

„Tak teda promiň, že se neumím vypořádat s traumatem!" zvyšuju hlas. Varovně k němu udělám krok, na což ale nereaguje.

„Mohla bys s tím přestat? Já nejsem tvůj nepřítel!" křičí na mě a z očí mu šlehají blesky. Naštvaně zatíná čelist a frustrací mu na obličeji začíná tikat sval. Na moment mě to rozptýlí. Rozptýlí mě to jen na vteřinu.