Unseen [CZ]

- 31 -

Odtáhnu se, protože cítím, že James se začíná třást. Já se v jeho náručí sice cítím živě a teple, ale vím, že pro něj to je jiné. Sice ho to právě teď nebolí, ale stejně mu musí být zima. Nenechá mě se vzdálit moc daleko. Pořád mě vězní v náruči. Dívá se na mě šťastnýma očima a líně se usmívá. Kvůli jeho radostnému výrazu si skoro ani nevšimnu, že vypadá bleději, než obvykle a jeho rty jsou trochu namodralé. Je mu vážně zima. Je to skoro jako kdybych si od něj vzala všechno jeho teplo.

„Je ti zima," konstatuju, ačkoliv je to očividné.

„No, líbat se s duchem má pár nevýhod. Není to jen duha a jednorožci," škádlí mě. Jemně mě dloubne do rtu. „To byl teda zážitek."

„Promiň," omluvím se. Dokonce se pokusím se od něj trochu odtáhnout, ale nenechá mě.

„Nemyslel jsem to špatně, Paige. Neomlouvej se. Bylo to prostě... jiné." Ušklíbne se. Trochu se začervená, což do jeho tváře znovu vrátí barvu. „Musím přiznat, že jsem nad tím hodně přemýšlel. Myslím tím... Když jsem si před nějakou dobou uvědomil, co k tobě cítím, nevěděl jsem, jaké by bylo tě políbit. Ani jsem si nebyl jistý, jestli by to vůbec bylo možné. Jsem rád, že to jde." Pohladí mě po tváři a opatrně se na mě podívá. „Je hrozně snadné zapomenout, že jsi... duch, protože když tě držím, je to hrozně opravdové. Vím, že kdyby nás někdo viděl, tak by si myslel, že jsem blázen nebo schizofrenik, ale i tak je to hrozně reálné. Jen jsi trochu studená. Příště tě políbím někde u ohně, kde nikdo nebude a nepošle mě do psychiatrické léčebny..."

Zase jsem vděčná, že se nemůžu červenat, protože se rozhodně cítím rozpačitě. Řekl příště tak přirozeně a jednoznačně. Ještě jsem si úplně neuvědomila, co se mezi námi vlastně stalo a trochu se bojím momentu, kdy mi to konečně dojde. Láska nebo jakkákoliv jiná forma lidského vztahu jsou mi naprosto neznámé. Nikdy předtím jsem nic takového necítila, ani když jsem byla ještě živá. Netuším, jak to bude fungovat, když jsem duch, nebo jestli to vůbec bude fungovat.

„Hej, podívej se na mě," James mě vytrhne z myšlenek. Nejspíš cítí, jak se mi mění pocity. „Uklidni se. Půjdeme na to pomalu. Není se čeho bát."

„Není? Jak to můžeš říct?" Povolí mi nervy. James se na mě překvapeně dívá. „Já jsem duch a ty člověk. Pro nikoho jiného kromě tebe neexistuju. Jak se toho můžeš nebát? Jaký má smysl dělat něco, co je nemožné? Jednou budu muset přejít na druhou stranu. Nemůžu tu zůstat napořád a sledovat, jak stárneš, dokud neumřeš a taky neodejdeš."

„Paige, prosím, uklidni se. O tom můžeme přemýšlet později. Prostě tu teď se mnou buď a o budoucnost můžeme řešit potom. Pomůžu ti najít tvojí nevyřešenou záležitost, abys mohla přejít. I když to znamená, že budu mít zlomené srdce. Ale nechci kvůli tomu přijít o tuhle chvíli."

Sice nemůžu cítit jeho pocity, jako on ty moje, ale přesto mu ve tváři jasně vidím zoufalství. A tak se kvůli němu snažím odsunout všechny starosti a uvolnit se. Pokouším se ignorovat všechny negativní myšlenky, které se mi pořád honí hlavou a jenom mu ubližují. Místo toho se soustředím na jeho náruč a moje city k němu. Nechávám ho, aby mě utěšil. Musím se naučit líp kontrolovat svoje emoce, abych  s ním mohla být co nejvíc.

Ale brzy se začne třást ještě víc. Vím, že už bychom se od sebe měli odtáhnout. Ačkoliv se mě snaží zastavit, je mu moc velká zima, než aby nade mnou vyhrál. Vydám se do jeho ložnice, kde pro něj vezmu nějaké deky. Taky mu udělám horkou čokoládu a zapnu topení. Nakonec si sednu vedle něj, ale už se ho nedotýkám. Trpělivě čekám, než se znovu zahřeje.