Unseen [CZ]

-5-

James vypadá absolutně nesvůj. Dívá se dívá všude, jen ne na mě. Aniž by se obtěžoval s odpovědí, otočí se a rozběhne se pryč. Nedostanu šanci mu říct něco víc. Na několik vteřin se bojím pohnout, což mu dává velký náskok.

„JAMESI!" zavolám plačtivě, když se konečně vzpamatuju. Rozeběhnu se za ním, abych ho dohnala. Kvůli tomu zoufalství běžím neohrabaně, takže jednou málem spadnu. Ne že bych se bála, že se ztrapním, nikdo kromě Jamese by to neviděl, a umřít nemůžu. Alespoň ne znova.„Prosím, počkej!" žadoním. Když vybíhá z budovy, jsem už skoro u něj. „Prosím!"

Neochotně se otočí a provinile se na mě podívá. Bolí to, ohromně to bolí, ale zároveň je to strašně vzrušují, protože už je to věčnost, co se mi někdo skutečně podíval do očí. Je to dlouho od doby, kdy někdo vzal na vědomí mojí existenci, i kdyby jen na vteřinu. Oh bože, jak moc mi to chybělo. Pořád nedokážu uvěřit, že se to skutečně děje.

James se rozhlédne, asi aby se ujistil, že tu nikdo není. Potom si potichu zanadává: „Sakra, sakra, sakra!"

„Neutíkej, prosím. Já - já nevím, proč mě vidíš a slyšíš, ale nevzpomínám si, kdy jsem naposledy byla takhle šťastná. Chápeš, jak-"

„Prosím, Paige, nech mě být. Nechci s tebou a ani nikým jiným mluvit. Žádám tě, abys mě nechala být," skočí mi do řeči.

„Ale jak mám-" znovu se pokusím něco říct, ale on zatřese hlavou.

„Nech mě na pokoji. Nerozumíš tomu? Mám práci a narozdíl od tebe jsem živý a potřebuju si udělat úkoly. Už to musím odevzdat a vážně si nemůžu dovolit propadnout," řekne a já se cítím strašně. „Měl jsem to vědět. Už chápu, proč jsi nikdy nepracovala, myslel jsem si, že jsi prostě... ugh!" zaúpí a odhrne si vlasy z obličeje. Všimnu si, že je má teď kratší než posledně, co jsem ho viděla. Nejspíš se ostříhal. Už nejsou úplně hnědé, ale místy špinavě blond. Má je v culíku a  obvázal si je dalším dredem, jako gumičkou. Obvykle nosí kapuci nebo čepici, ale tentokrát nemá na hlavě nic. Taky si všimnu, že jeho oči jsou dneska o trochu modřejší než obvykle - zajímalo by mě, jestli to je kvůli tomu, že dneska hodně svítí slunce - i když na obloze jsou tmavé mraky a je jasné, že pěkné počasí dlouho nevydrží.

„Já vím, ale... prostě... víš, jaké to je, nemít s kým mluvit? Po tak dlouhou dobu?"

„To nevím, ale přál bych si, aby jo. Vypadá to, že nechápeš, že si nechci povídat. Nech mě už být!" zakřičí a já překvapeně zamrkám. Snažím se tvářit neutrálně.

Nemůžu brečet. Sice se cítím, jako kdybych brečela, ale fyzicky to není možné. Jsem mrtvá a uvízlá tak, jak jsem umřela. Ve stejném oblečení, se stejnými vlasy a tělem. Nemůžu plakat, krvácet, nemůžu nic. Jen prostě... divným způsobem existuju.

„To od tebe není pěkné," zamumlám  a zatřesu hlavou.

„To vím taky! Ugh, jen mě přestaň pronásledovat, okay? Přestaň na mě mluvit. A nech mě napokoji!"

Tentokrát nečeká na odpověď, prostě se otočí a odejde. Dělá dlouhé kroky, takže je rychle pryč. Nehýbu se. Obejmu se rukama a snažím se dát dohromady. Je ve mně tolik emocí a každá mě nějakým způsobem zraňuje.

Už je to tak dlouho, co jsem umřela. Nevím, kolik času skutečně uběhlo, ani si nepamatuju, co se mi vlastně stalo. Moje vzpomínky jsou vzácné a splývají dohromady - matou mě. Nevím, jestli se to stalo, když jsem ještě byla živá, nebo to bylo až po mé smrti.  Jsem si jistá jen tím, že mě přestali šikanovat. Můj život bylo peklo a chaos, a potom bylo ticho. Zničehonic se na mě všichni přestali dívat a odpovídat mi. Byla jsem na všechno sama.