Unseen [CZ]

- 20 -

James vypadá pořád stejně lítostivě, a tak se raději rozhodnu obývák opustit. Potřebuju chodit a hýbat se, abych se odreagovala a zahnala všechny špatné pocity. Už na to nechci myslet. Potřebuju si pročistit hlavu, ale při pohledu na Jamesův výraz je to dost těžké. Vypadá zoufale a to mi moc nepomáhá. Rozhodnu se, že se podívám do máminy ložnice. V obýváku jsem žádnou urnu neviděla, takže se zkouším porozhlédnout tady. Kromě obýváku je její ložnice nejspíš jediné místo, kde by mohla být. Zní to sice trochu divně, ale koneckonců je máma v depresi, takže bych to asi chápala, kdyby chtěla mít můj popel u sebe.

Poznám, že za mnou James jde, protože slyším jeho kroky. Sice nejde těsně za mnou, ale stejně za sebou intenzivně cítím jeho přítomnost. Nic na to neřeknu, dokud nejsem těsně přede dveřmi.

„Tohle je mámina ložnice. Možná by můj popel mohl být tam."

„Pokud jsi byla zpopelněná. Nezapomínej, že to nevíme jistě," připomene mi. Přes rameno se na něj ohlédnu. „Nedívej se na mě tak. Není to tak nepravděpodobné. Třeba nejsi ani mrtvá, možná jsi jenom v kómatu, nebo tak něco."

„To mi nepřijde moc pravděpodobné," řeknu. Vidím na něm, že si přeje, aby to byla pravda. Cítím se špatně, že mu to takhle kazím, protože v jeho očích vidím, že v to vážně hodně doufá. „Kdyby to tak bylo, tak by máma trávila všechen svůj čas v nemocnici. Ale ona vždycky po práci přijde rovnou domů a nevychází, dokud vyloženě nemusí," vysvětlím. James se ale nechce vzdát.

„Třeba nepracuje a místo toho tě chodí navštěvovat. Přece nevíš, jestli vážně chodí do práce. A koneckonců nemůže být v nemocnici dvacet čtyři hodin denně..."

„Ale nemyslíš, že v tom případě bych cítila nutkání do nemocnice jít?" zeptám se a jeho výraz okamžitě zesmutní.

Proč mi přijde, že ho to zasáhlo víc, než mě?

„Promiň, Jamesi, ale vážně si nemyslím, že by to dávalo smysl. Jsem stoprocentně mrtvá."

„Neříkej to takhle," zaprosí. Zavrtím hlavou a otočím se zpátky ke dveřím. Ignoruju nutkání ho utěšit, protože na to právě teď vážně nemám sílu.

Mámina ložnice vždycky bývala bílá a provoněná růžemi, ale teď to vypadá jen jako obyčejný pokoj. Působí opuštěně a trochu zanedbaně. Sotvakdy roztahuje záclony a pokaždé mám špatný pocit, když sem vejdu. Je to poměrně malá místnost, takže si toho všimnu ještě dřív, než James vůbec stačí vkročit dovnitř. Nechápu, jak je možná, že jsem si jí nikdy nevšimla, ale je tam.

Urna.

Můj popel. Jsem si tím jistá.

Dřív tam stál jen rámeček s mojí fotkou z doby, kdy mi bylo asi patnáct, ale teď tam přibyla i urna. Na té fotce se usmívám a vypadám šťastně. Nejsem si jistá, kdy to bylo, ale mám pocit, že jsme si ten den s rodinou udělali volno. Byl to únik ode všech a jejich šikanování a nejspíš proto tam vypadám tak šťastně. Určitě je to důvod, proč je zrovna tahle fotka vedle mojí urny.

Pomalu k ní dojdu. Mám strach, protože nevím, co očekávat, až se jí dotknu. Co když přejdu na druhou stranu a už nebudu ani duch? Co když to bude bolet stejně, jako někým projít? Stojím na místě a váhám. Nevím, co mám dělat. James si stoupne vedle mě. Reflexivně od něj trochu poodstoupím, abych se ho omylem nedotkla.

„Myslíš, že je to ono?" zeptá se. Zhluboka naberu vzduch do plic.

„Určitě," vydechnu.