Unseen [CZ]

-14-

Zatímco mě James pevně objímá, nedokážu dýchat ani mrkat. Doslova ztuhnu.

Už jsem se dotýkala spousty lidí a věcí. Nejdřív jsem nemohla - vzpomínám si, jak jsem věcmi vždycky prošla. Pak jsem se ale naučila, že se stačí jen soustředit. Od té doby jsem se pořád něčeho dotýkala, abych si přišla míň jako duch. Vždycky dveře radši otevřu, než abych prošla skrz ně, protože to mi přijde prostě děsivé. Teď už jsem na to soustředění tak zvyklá, že je to pro mě stejně přirozené, jako dýchání. Sice to dělat nemusím, ale stejně to nevědomě dělám.

Ale přesto se mě ještě nikdy nedotkl jiný člověk sám od sebe. Alespoň ne od doby, co jsem umřela.

Je to... divný pocit. Jeho objetí je teplé a pevné, ale nutí mě se třást. Jsem tak šokovaná, že všechna úzkost, kterou jsem předtím cítila, mizí. Zůstávám nehybně v jeho náručí a přes jeho rameno sleduju okolí. James mě obejme ještě pevněji. Cítím, jak se třese. Po chvíli uslyším něco zvláštního.

James brečí?

Odtáhnu se od něj, abych viděla, jestli mám pravdu. Je celý bledý a skutečně brečí. Při pohledu na jeho výraz je mi ještě hůř. Přijde mi, jako bych nikdy neviděla nikoho tak smutného.

„J-jsi v pořádku?" zeptám se. Všechno, co mě trápilo předtím, najednou zapomenu. James vypadá strašně, jako kdyby měl každou chvílí omdlet. 

Instinktivně se natáhnu po jeho ruce, abych ho přiměla si sednout, jenže v tom momentu vypadá jeho výraz ještě bolestiveji a škubne sebou, takže svojí ruku rychle zase odtáhnu. Co když za tohle všechno může můj dotyk?

„S-sedni si, Jamesi. Vypadáš nemocně," řeknu roztřeseně. Cítím se hrozně, jako by do mě něco zevniř kopalo.

„J-jsem v pohodě," protestuje, ale jeho hlas ho zradí. „Potřebuju jenom pár minut... To je celý," dodá a pomalu si sedne na lavičku.

Poprvé mě napadne se podívat okolo, jestli ho náhodou někdo nesleduje. Všimnu si nějakého procházejícího kluka, který se na Jamese zmateně dívá. Pak jen zatřese hlavou a odejde, takže jsme zase sami.

Zadívám se na Jamese. Pořád mu z očí padají slzy. Vypadá, jako kdyby ho něco fyzicky bolelo.

Zrovna, když se ho chystám zeptat, co mu je, promluví. „J-jak... jak můžeš zvládat tolik... tolik bolesti?"

Napoprvé nechápu, o čem mluví. Už otvírám pusu, abych se ho zeptala, co tím myslí, ale vtom si vzpomenu, co mi předtím řekl. Že se nerad dotýká duchů, protože cítí to, co oni - všechen jejich smutek. Objal mě, což znamená, že mohl cítit všechno, co já, a teď... brečí, i když já nemůžu. Brečí kvůli mně. Je to moje chyba.

Zakryju si rukou pusu a vyděšeně rozšířím oči. James si z obličeje setře slzy. Vypadá to, že se mu do obličeje pomalu vrací barva, ale pořád vypadá až moc nemocně. Hned co si usuší obličej, stečou mu na tváře další slzy.

„Tak moc... tak moc bolesti," zamumlá. „Jak... Tolik strachu a osamění." Vzhlédne a podívá se mi do očí. Vypadá hrozně smutně, a já se cítím strašně, že jsem mu tohle způsobila zrovna já. „Tolik smutku," zašeptá. „Jak se můžeš pořád usmívat, když se cítíš takhle?" ptá se, zatímco mu obličej smáčejí další slzy. Cítím zvláštní nutkání setřít mu je, ale vím, že můj dotek by to ještě zhoršil... a byla by mu ještě větší zima. Už tak je dost chladno.

„Proč jsi to udělal? Jsi blázen?" vyprsknu namísto odpovědi. „Říkal jsi, že nesnášíš dotýkat se duchů, tak proč jsi mě objal? Ani mě nemáš rád, tak proč by sis tohle způsoboval? Proč!?" křičím naštvaně, protože už se dál nedokážu ovládat.