Unseen [CZ]

- 21 -

Položím si ruku na pusu, přičemž mi fotka spadne na zem. Třesu se a jsem v takovém šoku, že nemůžu ani brečet. Mám pocit, že každou chvíli dostanu záchvat. To, co jsem se teď dozvěděla je na mě moc a nedokážu to snést. Mám pocit, že všechno tohle je jen noční můra.

Patnáct let.

Proboha, ani jsem nevnímala, že ten čas uběhl tak rychle. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem duch dýl, než rok. To znamená, že jsem na univerzitě viděla už několik generací lidí, ale na nikoho si nevzpomínám. Samozřejmě kromě těch, kteří tam studují teď. Ale dokonce i je si pamatuju jenom matně, včetně Roxy a Adeline, ačkoli je z nějakého důvodu nenávidím. 

Roxy mluvila pravdu. Není divu, že o mně nikdo nic moc neví, když už jsem patnáct let po smrti. Patnáct let chodím každý den strašit na univerzitu. Tolik generací.

Jsem si jistá, že kdybych mohla, už bych se dávno vyzvracela. Ale tohle není to nejhorší - dokázala bych se vyrovnat s tím, že jsem tak dlouho mrtvá a že si skoro nic nepamatuju a všechno jsem zapomněla. Ale to, co mě bolí nejvíc, je vědomí, že celou tu dobu mámě tolik ubližuju. Pořád cítí mojí přítomnost a každý den se strašně trápí. Už patnáct let je kvůli mně v depresi a i když jsem to nedělala úmyslně, nic to nemění na tom, že jsem jí hrozně ubližovala.

Ale můj popel je tady a kvůli tomu se sem nejspíš každý den vracím, ačkoliv jsem pravděpodobně zemřela ve škole. Pokaždé mě to sem přitáhne zpátky, protože tu máma má můj popel. Měla ho rozprášit. Jak jí k tomu mám přimět?

A co se se mnou stane, pokud to udělá? Rozpadnu se na prach a vítr mě odnese pryč? Tahle myšlenka mě děsí. Ale pokud musím zmizet, aby se mámě ulevilo, tak to ochotně udělám. Stejně jsem mrtvá a nejspíš by to tak bylo nejlepší. Kdo říká, že na druhé straně vážně něco je? Třeba všichni jednou prostě zmizíme, jen mně to prostě trvá dýl.

„Paige," řekne James. Vzhlédnu a chvíli se sobě navzájem díváme do očí, dokud si neklekne naproti mně. Pomalu zvedne fotku ze země, kam jsem ji upustila. „Vím, co si myslíš. Cítíš se zodpovědně kvůli tvojí mámě," řekne opatrně. Ve skutečnosti to ale není přesně to, nad čím přemýšlím, ale jen důvod, proč mě tyhle věci napadají. „Takhle nemysli, dobře? Nedělala jsi to schválně. Netušila jsi to, ale teď to můžeš napravit. Už se jí nebudeš dotýkat a přijdeš na to, jak se odsud dostat. Jsem si jistý, že až se ti to povede, tvojí mámě se uleví. Třeba se odsud odstěhuje a začne nanovo. Soustřeď se na to, co pro ni můžeš udělat teď a přestaň se obviňovat. Musíme zjistit, jak jsi zemřela a proč jsi tu uvízla."

„Ale já... trápila jsem ji svojí přítomností celých patnáct let, James. Jak se mám přes to přenést?" zakňourám. Nejradši bych se ho chytila, abych se přestala cítit tak křehce. Už mu ale znova nemůžu a nechci ublížit.

„Neříkám, že to máš ignorovat, ale že to můžeš napravit. Nikam se nedostaneš, jestli se budeš pořád obviňovat," řekne. Ačkoliv říká bolestivou pravdu, vím, že to myslí dobře. „Nezapomínej, že ti pomůžu. Podívej, co všechno jsme stihli za jediný den," pokusí se mě povzbudit.

Skoro nedokážu uvěřit tomu, co všechno se stalo od doby, co jsem ráno vstala z postele. Zjistili jsme, že jsem byla zpopelněná a našli urnu s mým popelem v mámině ložnici. Přišli jsme na to, že jsem zemřela před patnácti lety nejspíš ve školní šatně a možná mě někdo zavraždil nebo alespoň zavinil mojí smrt tím, že mě tam zavřel. A tohle všechno se stalo potom, co jsem se vzbudila na dějinách umění po týdnu, když jsem zmizela.

Přijde mi to spíš jako celé týdny. Jsem úplně psychicky vyčerpaná. A navíc jsem někým prošla a už to je samo o sobě dost hrozné.

„Už se sem nemůžu vracet," vyhrknu a James se zamračí. „Chci si od mámy a tohohle domu držet odstup. Třeba jí to pomůže. Aspoň týden musím být pryč, abych zjistila, jestli se bude cítit líp... jestli jo, tak se tam už nikdy nevrátím. Potřebuju, aby se přes to všechno přenesla. Už tam nemůžu bydlet."