Unseen [CZ]

- 9 -

Hlasujte, prosím :)

Zajímalo by mě... Zajímalo by mě, jaké to pro lidi je, když se jich dotkne duch. Předpokládám, že je to strašidelné, ale může to být i nepříjemné, nebo dokonce bolestivé? Pamatuju si, že když jsem byla živá, tak jsem občas bezdůvodně ucítila bolestivé bodnutí. Nikdy jsem nevěděla proč. Většinou to trvalo pár vteřin a přicházelo to úplně znenadání. Bylo to jako by mě někdo udeřil, například do žebra. Ale pak to hned zmizelo a já jsem se s tím nijak nezaobírala.

Co když se mě skutečně dotkl duch?

Nah, tím to být nemůže, protože když se dotknu mámy, nikdy nevypadá, že by jí něco bolelo. Ano, většinou zbledne a rozbrečí se, ale nikdy nepůsobí, že by cítila nějakou fyzickou bolest. Tuhle teorii teda musím nejspíš zavrhnout.

James říkal, že se nerad dotýká duchů, protože je to pro něj nepříjemné. Naznačil tím, že už někdy nějakého ducha potkal, a dokonce se ho dotkl, což znamená, že nejsem úplně sama - i když jsem ještě nikoho jako já nepotkala. A taky to znamená, že dotýkat se duchů pro lidi není nic moc hezkého. Ale jaký přesně to je pocit? Přeháněl to, nebo to naopak řekl jen proto, aby mě odmítl co nejjemnějším způsobem, když jsme se zrovna usmířili?

Doufám, že to jen přeháněl, protože mi to přijde jako lepší možnost. A taky to znamená, že dál můžu strašit lidi, když se budu nudit. A proto se rozhodnu jít za Roxy a Adeline.

Dělám to pouze z věděckých účelů. Chci jen zjistit, jaký to je pocit, a sama na sobě to zkusit nemůžu, takže potřebuju sledovat reakce ostatníc.

Uuhh, teď jsem zněla vznešeně a chytře, že?

„Oh, Roxy! Zlatíčko," zavolám, jen co si všimnu, že jdou s Adeline jen kousek přede mnou. „Pčkej na mě, kamarádko!" zařičím přehnaně dramaticky a zamávám na ní.

Samozřejmě to nikdo nevidí, takže si mě nevšímají. Jaká škoda, že zmeškají můj skvělý herecký výkon.

Konečně je doženu. Hned se rozhodnu je otestovat. Vyskočím, plácnu Roxy přes rameno a zakřičím: „Baf!" jen protože se mi na to zdála vhodná chvíle.

„AAAAHHHH!" zakřičí a zakopne, takže přeruší náš dotek. Začne se zběsile oklepávat rukama, jako kdyby na sobě měla pavouka a chtěla se ho tím zbavit. Pořád se ohlíží, aby našla toho, kdo se jí dotkl, ale nedaří se jí to. Vidím, jak se klepe.

„Co se stalo?" Adeline se podívá stejným směrem, jako ona, ale bohužel taky nevidí, jak se na ně škodolibě směju.

„N-někdo se mě dotkl," zamumlá. „Vzal mě za rameno."

„Nikdo tady není, Roxy," řekne Adeline. Šokovaně zalapám po dechu.

„Ty jsi ale nezdvořilá. Vždyť stojím přímo tady," řeknu uraženě. 

„Já vím! To proto jsem zakřičela a-" zase se oklepe. „Bylo to hrozně ledové a strašidelné." Prosebně se na Adeline zadívá, jako by jí to snad mohla nějak logicky vysvětlit.

Takže můj dotek je chladný a děsivý. „Bylo to, jako by se tě dotýkal mrtvý člověk?" zauvažuju nahlas. To by dávalo smysl, přece jsem mrtvá. Jenže nejsem mrtvola, protože nemám tělo. Kdybych ho měla, ostatní by mě přece mohli vidět. Byli by vyděšení, protože moje tělo by se rozkládalo a pak bych vypadala jako zombie. Křičeli by, kdyby to viděli.

Popravdě bych radši byla zombie, než duch. Možná by někdo vymyslel lék, takže bych nemusela jíst mozky, jako ve filmu In The Flesh. Když už o tom mluvím, měla bych zajít za producenty a donutit je litovat, že to ukončili v nejnapínavější chvíli.