Unseen [CZ]

- 24 -

„Jsi si jistá, že budeš v pořádku?" ptá se mě James už poněkolikáté. Usměju se a přikývnu.

Po našem neúspěšném pokusu najít nějaký článek o mojí smrti a po následně překvapivém objevu, že můj dotek nemusí vždycky způsobovat jen bolest, to mezi námi začalo být tak trochu trapné. A slovem trochu myslím nesnesitelně. Nemůžu se mu dokonce ani podívat do očí bez toho, abych se ho chtěla znovu dotknout. Nejradši bych byla zase v jeho náručí, aniž bych mu tím způsobovala utrpení, jak jsem zvyklá. Bojím se, že kdybych se mu podívala do očí, mohl by poznat, jak zoufale toužím po dalším lidském doteku. Byla jsem tak strašně dlouho sama. Ale protože bohužel nedokážu ovládat svoje emoce, radši se neodvažuju to riskovat. Nemůžu se ho znova dotknout, přestože právě to bych teď nejradši udělala. A tak se na něj radši ani nedívám.

Později se rozhodneme si pustit film, na který se celou dobu koukáme při tom stejném trapném tichu. Teprve pak si uvědomím, jak pozdě už je a že by se James měl jít vyspat, protože zítra má brzy ráno hodinu. Já sice spát nemusím, ale on ano. Nemůže přece zůstat celou noc vzhůru jen aby mi dělal společnost, i když to vypadá, že by mu to nevadilo. Trvá na tom, že se mnou zůstane v obývacím pokoji, ale odmítnu to.

„Musí to pro tebe být těžké a vsadím se, že teď nechceš být sama. Určitě tě to táhne zpátky domů," pokračuje. Má pravdu. Cítím, že bych nejradši šla hned zpátky domů, ale snažím se ten pocit ignorovat. Vím moc dobře, že to nemůžu udělat a tak se držím zpátky.

„Kdybych to náhodou nemohla vydržet, tak ti dám vědět, ale prozatím jsem v pořádku," ujistím ho, ale pořád nevypadá moc přesvědčeně.

„Mám prostě špatný pocit, že tě tady nechávám v obýváku. Nemáš tu dokonce ani deku," řekne. Začervená se a rozpačitě si zajede rukou do vlasů.

Uchechtnu se. Přijde mi hrozně milý a roztomilý, ale to si nechám pro sebe. „Na tom nezáleží. Mohl bys mi klidně půjčit třeba svou mikinu, ale stejně bych jí nemohla nosit. Za chvíli by ze mě spadla."

„Já prostě... asi nedokážu usnout, když vím, že budeš hned vedle, úplně vzhůru. Nebudeš mítco dělat."

„Něco si najdu. Už to tak dělám patnáct let, vzpomínáš? Ještě jsem nezešílela," žertuju. James se ale ani neusměje. „Co? Chceš snad, abych ti zpívala ukolébavky, dokud neusneš?"

Vtipkování mi pomáhá trochu uvolnit napjetí mezi námi a tak se mu konečně dokážu podívat do očí.

„To by nebylo tak hrozné," pokrčí rameny. Překvapením na chvíli přestanu dýchat. „Ale jestli nemáš hudební sluch, tak bys tu radši měla zůstat."

Usměje se na mě. Jeho pohled ve mně znovu něco probudí, takže se musím na vteřinu kouknout jinam. Dokonce si musím odkašlat, než mu zvládnu odpovědět.

„Jestli ti to pomůže, tak to můžu zkusit. Teda pokud tě neděsí usínat v jedné místnosti s duchem," řeknu. James se jen usměje.

Vím, že duchové Jamese už nejspíš moc nevzrušují, protože okolo nich vyrostl. Navíc už je na mě zvyklý. Dokonce si myslím, že občas zapomíná, že jsem duch, vzhledem k tomu, jak se ke mně chová. Pořád mě utěšuje a snaží se, abych se cítila líp, když mi není dobře. Taky si myslím, že o mně nerad přemýšlí jako o duchovi, protože se tomuhle tématu vždycky vyhýbá a nikdy nechce vyslovit, že jsem mrtvá. Neodvažuju se nad tím moc přemýšlet, protože kdyby mě začal mít rád, způsobilo by mu to jen bolest. Koneckonců se přece snažíme najít způsob, jak mě dostat na druhou stranu. Nejen že ho opustím, ale doslova odejdu z tohohle světa a už mě nikdy neuvidí. Jestli si na mě začne až moc zvykat, bude se jen trápit, až odejdu.