Unseen [CZ]

-12-

V knihovně sedíme úplně potichu, což mi přijde extrémně divné. Jsem zvyklá mluvit. Ale jak tu tak sedím naproti Jamesovi a pozoruju, jak pracuje, tak nevím, co mám dělat. Nechci ho rušit nebo otravovat a mám strach, že kdybych otevřela pusu a něco řekla, naštval by se a vyhnal mě pryč. Teď, když vím, že mě slyší, je to jiné. Nechci na něj dorážet. Kdyby naproti mě teď seděl kdokoliv jiný, už dávno bych blábolila nesmysly, jako vždycky.

Netuším, proč mě pozval, abych šla s ním. Přece mě nemá rád. Nejspíš mu mě jen bylo líto a nechtěl, abych byla sama. Moc mi tím ale nepomohl, protože jsme tu stejně jen my dva, nebo alespoň v téhle části knihovny. James je potichu a na něčem pracuje, takže by vyšlo na stejno, kdyby mě v té třídě nechal.

Pozorně ho sleduju, ale pokaždé, když vzhlédne - což se neděje moc často - začnu se dívat ven z okna a předstírám, že si ho nevšímám. Nejspíš mu stejně došlo, že ho pozoruju, ale naštěstí nic neřekne.

James mi nedovolil ptát se na další otázky, ani nezmínil, že by mi chtěl pořád pomoct, takže předpokládám, že rozhovor, který jsme měli před kostelem, už se nikdy nebude opakovat. Poučila jsem se a už nechci udělat stejnou chybu jako předtím a dorážet na něj. I tak si toho prožil s duchy dost a já nechci být další z jeho špatných zkušeností. Kdybych mohla, chtěla bych, aby si na mě jednou vzpomenul a řekl si: Jo, každý moje setkání s duchem bylo hrozný... až na tu jednu. Jednou jsem potkal hodnýho ducha.

Kdyby se mi tohle povedlo, mohla bych si říct, že aspoň něco jsem v tomhle životě dokázala... nebo ne tak úplně v životě. Nevím, jak to nazvat.

James soustředěně pracuje na úkolech. Právě na počítači edituje fotky. Pracuje s lehkostí, která je pro mě neznámá, ale zdá se, že pro něj přirozená. Jeho ruce se rychle hýbou, sem tam něco napíše, klikne myší, a já se v tom začínám ztrácet. Nejsem na technologie úplně dobrá. Postupuje to moc rychle a já se nestíhám držet v obraze, plus, nemám šanci to sama vyzkoušet: můžu jen sledovat ostatní.

A to je můj život - sleduju, jak žijí ostatní, zatímco já se držím v ústranní.

„Jsi podezřele potichu," prohodí James, aniž by odtrhl oči od obrazovky. „Myslel jsem si, že nikdy nemlčíš. Cítíš se dobře?"

„Jsem jen opatrná," odpovím. Zamhouřím oči, jako kdyby mi to mělo pomoct ho rozluštit.

„Opatrná?" zopakuje. Tentokrát se na mě zvědavě podívá. „Proč?"

„Nejsem si jistá, jak se k tobě chovat," přiznám. „Nechci tě znovu naštvat, nebo říct něco, o čem nechceš mluvit. Plus, nechci tě otravovat. Vím, že moje paměť je na nic, ale pořád si pamatuju, jak moc nenávidíš moje blábolení."

V očích se mu probleskne výčitka svědomí. Vypadá rozpačitě. Zase se podívá jinam, což mě přiměje se zamračit. Ne, že by mě naštval. Naopak, vypadá to, že já jsem naštvala jeho. Sice na mě byl zlý, ale na druhou stranu, já jsem ho k tomu donutila. Přiznala jsem si to. Byla to moje chyba.

„Učím se ze svých chyb. Tak moc chytrá jsem," řeknu veseleji, abych odlehčila atmosféru. Dokonce na něj mrknu a snažím se vypadat co nejvíc uvolněně.

„Takže nehodláš mluvit, dokud se tě na něco nezeptám?" zeptá se. Chvíli o tom přemýšlím.

„To zní docela rozumně. A ačkoliv zatím nevíš, jak se mě zbavit, nechci podcenit tvoje schopnosti to zjistit, nebo že bys na mě přivedl kněze," vysvětlím. Stáhne rty do úzké linky a snaží se nerozesmát. Jeho pobavené oči vypadají jako obloha při letním dni... předtím, než se stáhnou mraky a začne zase pršet. „Ale když nebudeš chtít mluvit, můžeš něco napsat na papír a já ti odpovím. Máš dvě výhodné možnosti."