Unseen [CZ]

- 33 -

Není to tak snadné, jak by se mohlo zdát: nestačí se jen ptát na otázky. Ukazuje se, že existuje spousta protokolů, kterými se musíme řídit. Policisté ani doktoři nedají osobní informace o pacientech jen tak někomu. Říká se tomu důvěrnost a pokud nejste přímí rodinní příslušníci, tak vám o nikom nic nesdělí.

Jakmile se James zeptá na Daphne Samuelsovou, recepční se ho okamžitě ptá, jaký s ní má vztah. Nemůže zalhat, že je její syn nebo jiný příbuzný, protože by se stejně musel prokázat občankou a pak by se na to přišlo.

James je samozřejmě milý, ale je dost asociální a tak jsou jeho komunikační schopnosti dost omezené. Tím pádem by ho každý celkem snadno odhalil, kdyby se pokusil zalhat nebo jinak podvádět.

Nejprve jsme se snažili něco dostat z jednoho hasiče. James mu namluvil, že je syn mojí mámy. Ani na chvíli nezaváhal, prohlédl si ho od hlavy k patě a prohlásil: „Synu, ta žena byla sama. Neměla žádné příbuzné, které bychom mohli kontaktovat. Její jediná dcera je dávno po smrti. Takže mi řekni, co máš v plánu, pokud nechceš, abych zavolal policii."

Asi ani nemusím říkat, že jsme od něj bez váhání utekli.

Je jasné, že po tolika hodinách stihli vyslechnout pár lidí a zjistili všechno potřebné. Nejspíš jim sousedé popsali, jak osamělá máma posledních patnáct let byla. A i když tu pořád jsem, je nám to k ničemu, protože nikdo kromě Jamese mě nevidí.

V nemocnici se James pokouší vysvětlit, že je rodinný přítel, ale to není dostačující, aby mu o mojí mámě cokoliv sdělili.

„Je mi líto, ale takovéhle informace můžeme dát jen rodinným příslušníkům," řekla mu žena za stolem a věnovala mu lítostivý pohled.

„Mohla byste mi alespoň říct, kdy a kde se bude konat její pohřeb?" 

„Neměla bych to dělat, ale..." slituje se nad ním. „Kontaktovali jsme jejího bývalého manžela.. Tělo paní Samuelsové bude zpopelněno a její ostatky budou převezeny do Cardiffu, kde teď žije. Její pohřeb se nebude konat tady."

Já ani James se nezmůžeme na jediné slovo, a tak na ní oba jen tupě zíráme.

„A teď už běž, než mě dostaneš do problémů." James přikývne a automaticky ke mně natáhne ruku. „Upřímnou soustrast," dodá, než odejdeme. Ačkoliv to říká Jamesovi, ve skutečnosti nevypadá tak smutně kvůli smrti mojí mámy, ale je to tím, že cítí můj vlastní žal.

„Děkuju vám," řeknu zdrceně. James moje slova zopakuje, aby ho ta žena slyšela. Jen přikývne a nepatrně se usměje.

Nato mě James odtáhne pryč z nemocnice a nezastaví se, dokud nenajde místo, kde můžeme být sami, aniž by nás kdokoliv rušil. Tady si nikdo nevšimne, že mluví do vzduchu, ani že objímá neviditelnou osobu. Nemusím se bát, že na něj někdo zavolá policii a nechá ho poslat do psychiatrické léčebny.

Už s ním nebojuju, když se ke mně natáhne a obejme mě, i když ho to bolí: místo toho ho prostě nechávám, aby mě utěšil a zbavil mě té bolesti, abych mu nemusela déle ubližovat. Cítím se otupěle. Mámin popel odvezou pryč dosud, daleko ode mě. Vím, že už tu není, ale přece jen to málo co z ní zbylo bude někde, kam se nikdy nedostanu. Doufala jsem, že bude pohřbená tady nebo aspoň někde dost blízko, abych za ní mohla chodit jako normální lidi. Je to sice jen iluze, způsob, jak aspoň trochu zmírnit bolest... ale ani toho se mi nedostane.

„Moc mě to mrzí, Paige," řekne mi James do vlasů a pevněji mě obejme. „Kéž bych toho dokázal zjistit víc."

„To nevadí, udělal jsi, cos mohl," řeknu. Trochu se od něj odtáhnu, abych na něj viděla a vděčně se usměju. „Alespoň vím, že táta se o její tělo postará."