Unseen [CZ]

- 32 -

„Myslíš, že bych mohl být tvoje nevyřešená záležitost?" zeptá se mě James v neděli ráno při snídani. Je to teprve pár hodin od soboty, kdy se toho tolik stalo.

Potom, co James včera večer usnul, jsem strávila celou noc přemýšlením a truchlením. Bez něj jsem zvládla myslet jen na všechny nové věci, co jsem ten den zjistila a samozřejmě hlavně na máminu smrt. Hodně dlouho jsem nad tím dumala a došlo mi, že to tak moc bolí, protože jsem sobecká. Chtěla jsem ji mít u sebe. Po tom všem co jsem jí udělala nemám žádné právo ji tu mít. Byla tu jen zoufalá. Zlomila jsem jí srdce. Odešla z tohohle světa s úsměvem na tváři. Vypadala nejšťastněji za celých patnáct let. Konečně se jí ulevilo. Ať už je kdekoliv, určitě je jí tam mnohem líp, než tady. Být za ní šťastná je to nejmenší, co můžu udělat.

Odsouvala jsem svoje vzpomínky celých patnáct let a přinutila jsem se zapomenout, že mě šikanovali a dohnali k sebevraždě. Taky jsem skoro zapomněla na vlastního tátu a další lidi, které jsem znala. Měla bych být schopná se přinutit mít za mámu radost. Vím, že je v pořádku a čeká na mě. Možná to bude chvíli trvat, ale všechny myšlenky se dají nějakým způsobem ovlivnit. I duchové to dokážou.

Snažila jsem se přijít na to, co se asi tak musím naučit nebo zažít, abych mohla přejít na druhou stranu a setkat se s mámou. Jenže pokaždé mi na mysl přijde Jamesovo tvář. Odejít pryč znamená opustit ho.

Vztah mezi člověkem a duchem je nemožný. Dokonce ani kdybych se dokázala naučit ovládat svoje emoce, abych mu neubližovala. Nijak mě netrápí, že James je jediný, kdo mě vidí. Vztah mezi dvěma lidmi není od toho, aby se ukazoval ostatním. Kdokoliv si to myslí, tak vůbec nechápe pointu vztahu. Problém je v tam, že už nejsem skutečná osoba.

„To znělo hrozně narcisticky, promiň," dodá James vzápětí. Ze rtů mu unikne rozpačité zasmání.

„Ale ne, já tě přece nesoudím. A abych odpověděla na tvojí otázku... hmm... ne, nemyslím si to," řeknu. Vůbec nezním jako já.

„Pokusím se necítit dotčeně, ale myslím, žes úplně nepochopila, jak jsem to myslel," pokouší se znít uvolněně. Na rtech mu ale pořád hraje nervózní úsměv.

„Myslím, že to chápu," odporuju. Momentálně se moc nedokážu vžít do jeho situace, protože se pořád snažím vypořádat s posledními událostmi. Ani nevěnuju pozornost tomu, že působí ublíženě. „Vím, že nemyslíš specificky sebe, ale lásku obecně. Podle tebe se mám cítit milována někým jiným, než jen rodinou. Je to nejspíš nejlogičtější věc, kvůli které bych tu mohla být, protože jsem tohle nikdy nezažila." James překvapením trochu rozšíří oči. „Ale spousta lidí umře, aniž by zažila hodně věcí a přesto můžou odejít. Já nepotřebuju zkušenost, ale lekci."

Pokusím se na něj usmát. Není to sice upřímný úsměv, ale na nic lepšího se teď nezmůžu.

„A navíc už bych dávno mohla odejít, kdyby šlo o tohle. Ale přesto jsem pořád tady. Musí to být něco jiného," dodám. Slyším, jak si povzdechne. „Snažila jsem se na něco včera v noci přijít, ale nic mě nenapadlo. Jediná možnost by byla odpustit těm tyranům, ale jak to mám udělat?" Z mého hlasu je dost jasné, že k tomuhle ochotná nejsem. „Říct ,to je v pohodě, odpouštím ti' a myslet to upřímně jsou dvě rozdílné věci. Upřímně, nemyslím si, že bych jim kdy dokázala odpustit. Mohla bych sice přijmout jejich omluvu, ale to neznamená, že bych jim odpustila."

„Možná bys měla. Ta nenávist tě zevnitř ničí," poznamená James. Frustrovaně vydechnu.

„To se ti lehko řekne!" vyštěknu. „Ty snad dokážeš odpustit těm duchům, kteří ti ublížili? Tomu psychopatovi, co tě málem zabil?"