Unseen [CZ]

- 30 -

Nejsem si jistá, jak jsem se vůbec dostala zpátky do Jamesova bytu. Nevím, jestli mě sem nějak dotáhl, nebo jsem šla sama. Uvědomím si to, teprve když na mě James promluví a řekne, že tu jsme. V ten moment pode mnou povolí kolena a já skončím na podlaze. Nemůžu brečet. Dokonce se ani netřesu. Prostě tu jen otupěle sedím.

Tak takhle se máma celých těch patnáct let cítila? Takhle celou dobu žila?

„Mami," zašeptám. Láma se mi srdce, když pomyslím na to, že je pryč. Nedokázala jsem ji zachránit. Je to všechno moje chyba. Přestala jsem se soustředit na to, co bylo skutečně důležité, a teď je mrtvá.

Kdybych jen... kdybych byla v tu chvíli doma a ne u Diany, tohle by se nikdy nestalo. A co jsem vůbec získala tím, že jsem ji vyděsila? Stejně to ani nebyla moje nedořešená záležitost. A teď je máma pryč a já za ní ještě nemůžu jít, ať už je kdekoliv. Už je navždycky pryč. A já jsem pořád tady.

Vím, že řekla, že to nebyla moje chyba. Sice mi poděkovala, že jsem celou tu dobu byla s ní, ale to mě ani trochu nezbavuje pocitu viny. Nic nedokáže přebít tu bolest ze ztráty vlastní matky. Měla bych mít aspoň trochu radost, že jsem s ní konečně mohla mluvit a že jsme stejné. Jenže to tak není. Já jsem jen duše bez těla, která tu uvízla jako trest za to, že jsem spáchala sebevraždu, zatímco máma odešla na věčný odpočinek, protože ona nic špatně neudělala. Už za ní nemůžu chodit. Ztratila jsem ji stejně, jako kterákoliv živá bytost ztratí milovanou osobu. Stejně, jako když ona před patnácti lety ztratila mě... mou vlastní rukou.

Rukama si zakryju obličej. Musím vypadat, jako bych brečela, ale bez slz. Ale přesto vzlykám, třesou se mi ramena a nemůžu dýchat. Kňučím a s každým vzlykotem nechávám svou bolest vyjít na povrch. I bez slz.

„Mami, je mi to líto... mami... spolu, měly bychom být spolu."

Co jen mám dělat? Jak mám jít za ní, když ještě nepřišel můj čas? Sice mi odpověděla na některé otázky, které by mi nikdo jiný říct nemohl, ale mám pocit, že to vědomí jen přidává na bolesti, která mě uvnitř užírá.

„Agh, seru na to," zanadává James. Když si uvědomím, že promluvil, zvednu k němu oči. Vidím, jak ke mně natahuje ruce a než stihnu zareagovat, už mě objímá. Svírá mě v náručí a pevně mě k sobě tiskne.

Ztuhnu. Vědomí, co teď moje bolest musí způsobovat, je teď pro mě nejdůležitější. Je to jako alarm, kterého se chci co nejdřív zbavit a vypnout ho.

„Ne, tohle nedělej. Dost!" vzpírám se. Snažím se mu vytrhnout, ale svírá mě moc pevně.

„Ne, nech mě tohle udělat... je to to nejmenší. Chci ti nějak pomoct," řekne napjatě. Z jeho hlasu poznám, že pevně svírá čelist. „Nemusíš na to být sama, Paige. Jsem tu s tebou. Nenuť mě se jen dívat, jak trpíš. To nezvládnu. Aspoň mě nech trpět s tebou."

Přestanu se mu vzpírat. Nevím, co jiného mám dělat. Chci ho tohohle ušetřit, protože vím, že mu ubližuju, ale zároveň ho vážně potřebuju. Potřebuju, aby mě držel v náručí, protože mám strach, že se rozpadnu na kusy, pokud mě pustí.

„Bolí tě to," namítnu.

„To zvládnu... pro tebe," odpoví tvrdohlavě. Zaboří obličej do mých vlasů tak, že rty jsou hned vedle mého ucha, do kterého mi zašeptá: „Bolelo by mě víc, kdybych tě měl nechat trpět samotnou."

Konečně se vzdám. Nedokážu už proti němu bojovat, tak okolo jeho krku sama obmotám ruce. Tisknu se k němu a nechávám ho, aby mě u sebe držel. Vzlykám mu na rameno, ale slzy vycházejí z jeho očí. Právě teď cítí tu stejnou bolest, jako já. Sdílíme spolu mojí bolest a i když se pořád cítím hrozně, aspoň už na to nejsem sama.