Noc nebo Jitro

Prolog

Na nebi už svítil měsíc v úplňku. Jeho zář byla tak jasná, že nebylo potřeba jiného osvětlení. Procházela jsem ulicemi města, bez cíle. Kapitán stráže řekl, že ve městě je údajně zloděj, který už vykradl nespočet domů. A jelikož jeho muži jsou neschopni ho chytit, poprosil mě. Já jsem králův špeh, pracuji v utajení a získávám informace. Jenže to není jediné, co dělám. Matka odjela před deseti lety za svou sestrou, která vážně onemocněla. Meria, tak se jmenuje, mě tedy v devíti letech svěřila svému dobrému příteli, Norionovi. Nevěděla však, že je to cechmistr nájemných vrahů. Norion mě vycvičil, naučil bojovat, naučil mě jak se skrývat ve stínech. Když se na sebe dnes podívám, musím uznat, že odvedl úžasnou práci. Vycvičil nejobávanější vražedkyni království. Nemám otce, tedy... mám, někde. Ale matka mi řekla, že jakmile jsem se narodila, odešel. Prý se musel vrátit do své domoviny. Valkeiry. Světadílu rozděleného na šest dvorů.

Každému dvoru vládne nesmrtelný vladař. Valkeira není tak velký světadíl, jak se u nás říká. Matka říkala, že říše lidí je větší. Můj otec, jí to prý vyprávěl. Na jihu Valkeiry je Jitřní dvůr. Na severu je Noční dvůr. A mezi nimi jsou dvory ročního období. Valkeira je světadíl, ve kterém je magie. Nás, říši lidí od magie odděluje oceán, který pohlcuje magie, která se pokusí dostat mimo Valkeiru. Můj otec je prý vznešená víla, takže jestli ho někdo nezabil, stále žije. Jenže má matka je člověk a já nevím, co jsem já. Člověk? Víla? Míšenec? Mám jen nepatrně zašpičatělé uši, prodloužené špičáky nemám, a jestli vládnu magií, to netuším. Proto se považuji za míšence. A určitě nejsem jediná. Ozvala se rána a já se okamžitě otočila. Někdo vyrazil dveře domu a vyběhl ven. Běžela jsem mu v patách. ,,Zloděj!" vykřikl muž v noční košili, který se objevil mezi dveřmi.

I když je pravda, že na člověka jsem poněkud rychlejší. Ale Norion si myslí, že to je jeho výcvikem. A zřejmě má pravdu. Přeskočila jsem sudy, které zloděj povalil, a tasila jsem dýku. V běhu jsem vyskočila na koně uvázaného u hospody a rozřízla provaz, na kterém byl přivázán. Kůň se rozeběhl naštěstí správným směrem. Jakmile se kůň dostal k němu, skočila jsem po zloději a strhla ho k zemi. Převalili jsme se a já si všimla, jak se něco zalesklo. Než jsem si to stačila uvědomit, zabodl mi dýku do břicha. Dal se na útěk. Sykla jsem a vytáhla si dýku z břicha. Trhaně jsem dýchala, zatímco jsem cítila, jak mi krev prosakuje zbrojí. Ovšem jelikož jsem z části víla, moje zranění se hojí pětkrát rychleji. Za pár minut jsem byla schopna vstát. Dobelhala jsem se k bráně a stráž mě pustila na dvůr. Odtud si mě odchytil nejbližší panoš a doprovodil mě k ranhojiči. V zámku svítila jen některá okna, a to velmi slabě. Většina lidí už spala. Ranhojič mi vyčistil ránu. A já jsem si až teď všimla, že jsem stále svírala dýku, kterou mi zloděj vrazil do břicha. Byla z dračí oceli... Z oceli, kterou vyrábějí jen víly...

Z oceli, která je ukutá za pomocí magie. Z oceli, která je z Valkeiry...

Z domoviny mého otce.