Noc nebo Jitro

37

Objevila jsem se na zasněženém palouku. Ilvio si klidně seděl na balvanu u zamrzlé řeky a kroužil prstem ve vzduchu. Tvořil vír z vloček a severního větru. ,,Co mám dělat tady?" zeptala jsem se. Zjistila jsem, že všechna má zranění se vyléčila. ,,Vidíš na dně té zamrzlé říčky ten prsten? Dostaň ho ven. Jo a... Oheň ti nepomůže. Leda bys tu chtěla strávit několik dní."

Posadila jsem se vedle něj. Dívala jsem se na zlatý kroužek, ve kterém byl zasazen rubín.

Jak ho mám vyndat, když nesmím použít oheň na rozmrazení skořápky ledu?

Pozvedla jsem ruku a pak jsem si vzpomněla na proužek stínu. Kdyby se mi podařilo...

Ilvio se zasmál a pokývl hlavou. ,,Do toho." pobídl mě. Klekla jsem si k zamrzlé hladině a přitiskla dlaň na led. Stín se začal prodírat vodou a ledem. Dostal se až na dno, ale nemohl nijak vzít ten prsten. ,,Nemůže ten prsten vzít... Ten stín je jako kouř... nemůže se dotýkat..."

Ilvio souhlasně mrkl. ,,Využila jsem oheň, vodu, co hrubá síla?" Ilvio pokrčil rameny.

Stoupla jsem si a zkusila dupnout na led. Ani prasklinka. ,,Co by na to řekl Darien..."

,,Darien, světlo!" Zase jsem zkusila zamávat rukama, ale ani jediný paprsek se neobjevil.

,,Zkus to jinak." poradil mi. Tak jako on... 

Soustředila jsem si na jedno jediné místo. Na místo nad prstenem. Sluneční paprsky pomalu začaly svítit. Led začal praskat. Potom se ale rozhodly že mi nepomůžou. 

Ale to už mi bylo jedno, byly tam praskliny. Skočila jsem na ty praskliny a propadla se do vody. Doplavala jsem k prstenu skrz ledovou vodu a rychle vyplavala. Jenže...

Kde je ta díra?!!!  Ilvio kde je ta díra!!!!

Zamrzla... V té chvíli nemohla zamrznout! Někde tu musí být! Ne! Ne! Neee!

Dochází mi vzduch. Mysli mysli... Oheeň, voda, hrubá síla, světlo, stíny, stíny!

Přitiskla jsem dlaně na led a ze všech sil zatlačila na dveře magie v mém nitru.

Nasadila jsem si prsten a přeměnila se ve stín. Dostala jsem se až na zasněženou trávu.

Moje tělo se mi vrátilo. Ilvio se pousmál a já po něm hodila prsten.  V tu chvíli jsem zase zmizela.

Už ne!

Všude byla tma. Jen tma. Mlha a šero. Použila jsem magii na vyčarování drobného světélka.

Přede mnou byl náhle průsmyk. Rychle jsem zastavila a spadla dozadu na zadek. Několik kamínků a obláček prachu spadly dolů. Na druhé straně průsmyku stál Fenrys.

,,Tvým úkolem je dostat se sem," řekl a ukázal na svou stranu průsmyku.

Bylo nemožné to přeskočit. Přeměnit se v ptáka nemohu, oheň ani voda mi nepomůže.

Ani světlo mi nepomůže. A stíny by se tady rozplynuly. Co jsem ještě nevyužila?

Přírodu. Zimu. 

Klekla jsem si a položila ruce na hranu průsmyku. Podívala jsem se dolů. 

Nekonečná propast. ,,Co když spadnu?"

,,Zemřeš." řekl Fenrys. ,,Oh..."

Podívala jsem se na druhou stranu a potom zpět na své ruce. Zima nebo Jaro...

Co z toho. 

Uslyšela jsem zavytí. Za mnou. Daleko ale přesto blízko. ,,Ne." vydechla jsem.

Fenrys se zasmál a posadil se na hranu průsmyku, nohy přes kraj. 

Zazubil se. ,,Vlkodlak. Když si nepospíšíš..." Vrhla jsem na něj naštvaný pohled.

,,Děláš si ze mě legraci?!" vykřikla jsem. ,,Neječ na mě a soustřeď se." řekl seriózně a ukázal na svou stranu průsmyku. ,,Tik ťak auuu!" zavyl a dal se do smíchu. ,,Nenávidím tě."

,,Ále... To říkáš pořád." Zazubil se a vrhl na mě okouzlující pohled. ,,Zavři tlamu,"

,,Oslňuje tě můj úsměv?"

Začala jsem ho ignorovat a  začala pořádně přemýšlet. I když  sním v blízkosti to je k ničemu, protože mě vždycky rozhodí uprostřed myšlenky.

Vzpomněla jsem si na to, co dělal Ilvio v předchozí zkoušce.

Začala jsem ve vzduchu kroužit prstem. U hrany se objevil led. ,,Ano, pokračuj..." zašeptala jsem tomu kusu ledu a zrychlila dělání kruhu, protože vytí vlkodlaka bylo slyšet blíž. 

Led se rozpínal a začal se tvarovat do mostu. Když led dosáhl druhé strany, rozeběhla jsem se po něm a přidržovala se slabého zábradlí. Skočila jsem na druhou stranu a vrazila do Fenryse.

,,Rychlé. Působivé." zamumlal  a usmál se na mě. ,,Poslední zkouška, zlato." zasmál se a strčil do mě. Vykřikla jsem a rozmáchla se rukama, ale to už jsem přepadla přes okraj průsmyku a řítila se do temnoty. Lehce jsem dopadla na zem. Zalapala jsem po dechu a rozhlédla se.

Byla jsem v síni. V... Vzlykla jsem a podívala se na muže u stolu. Do očí mi vyhrkly slzy.

,,Tati..." zašeptala jsem a postavila se. ,,Zlatíčko." zasmál se Norion a vstal. Byl přesně takový jakého si ho pamatuji. Krátké hnědé vlasy, zelené oči, vysoký a elegantní. ,,Tati." Vrhla jsem se k němu a objala ho kolem pasu. Zasmál se a přitiskl si mě k sobě. 

,,Myslel jsem že jsi mrtvá." zašeptal a já ucítila jeho slzy na rameni. ,,Nejsem. Chtěla jsem tě ochránit... Chtěla jsem..."

V ruce se mi objevila dýka. Strnula jsem na místě a dívala se na Dariena v rohu místnosti.

,,Ne..." naznačila jsem rty a zesílila objetí kolem Norionova pasu. Darien se ani nehnul.

,,Já se dokážu ochránit sám, holčičko." zašeptal Norion a další jeho slzy mi skláply na rameno.

Políbil mě do vlasů a tiše se zasmál. ,,Jsem tak rád, že ses vrátila..."

,,Tohle není skutečné..." vzlykla jsem a oči mě neuvěřitelně pálily. ,,Nemůže být... Já jsem přeci na Jitřním dvoře... Ne tady... Ne u tebe..." Chtěla jsem se odtáhnout ale moje tělo vypovědělo službu. ,,Je to skutečné. Jsi doma zlatíčko. Jsi u mě..." Otevřela jsem ústa a bolestně zasténala.

,,Nemáš se čeho bát, teď už ochráním já tebe."

Stojí mi nesmrtelnost za smrt mého milovaného otce?