Noc nebo Jitro

18

Opřela jsem se o opěradlo a nedočkavě hleděla na čaroděje. Aego se podíval na Dariena a ten jen přikývl. Nadechl se, ale já ho zarazila. ,,Proč je tu Darien?" zeptala jsem se a přivřela oči. Prohlédla jsem si Dariena, který nehybně stál u stolu a opíral se o něj rukama.

Jeho oči, oči staré několik století se zaleskly, semkl rty a sklopil zrak. Na rozdíl od Fenryse nebo Xavera, vypadal starší, na takových třicet pět let. ,,Tvůj otec..." začala Darien a já ztěžka polkla. Je mrtvý? ,,Pamatuješ si něco, co ti o něm říkala matka?" zeptal se Aego.

,,Říkala... Říkala že jsme si podobní. Ale bylo mi devět, matku jsem neviděla deset let.

Myslím, že říkala, že máme stejnou barvu očí a vlasů." Darien si povzdechl.

,,Co?" zeptala jsem se. Po tváři se mu pomalu rozkutálela slza. ,,Aego! Řekni mi kdo je můj otec!" vykřikla jsem a vylétla ze židle. ,,Tvůj otec je Darien." zašeptal Aego.

Jeho slova se ztratila někde v tichu. Necítila jsem. Neslyšela jsem. Jediné co, bylo mé splašeně bušící srdce. Cítila jsem prázdno. Po celém svém těle... Pak jsem si uvědomila, že je to magie. Co...?! Ne! Co to je za magii?!

Podívala jsem se na Dariena. Najednou jsem ho neviděla tak jako předtím. Teď už jsem neviděla Dariena, vladaře Jitra, ale svého otce, vladaře Jitra. Cosi ve mě se zlomilo.

Ukázalo mi to pravdu... Neuvědomila jsem si, že pláču, dokud mě Darien neobjal.

Nemohla jsem nic říct. Nedokázala jsem to. Můj otec... Po těch letech...

Nezmohla jsem se ani na to ho obejmout. Jediné co jsem dokázala, bylo plakat.

Slzy se mi hrnuly z očí jako dva vodopády.

,,Ššššš." špitl a objal mě silněji. Cítila jsem se jako malá holka. Ukazováčkem mi zvedl bradu a donutil mě se mu podívat do očí. Do očí, které jsem poznala. Jsou to moje oči.

Moje oči, které jsem po něm zdědila. Když jsem je ale viděla takhle blízka, poznala jsem jejich skutečnou barvu. Šedo tmavě modrou. Takovou mám já... Ale on je měl světle modré... Nebo ne? Políbil mě na čelo a znovu mě objal.

Jenže já tomu nemohla uvěřit. Nemohl být můj otec. Nemohl...

Pokusila jsem se ho odstrčit. Vracela se ke mně má nenávist k otci. Opustil mě. Dobrovolně mě opustil. Vybral si mě opustit. Protože jsem bastard, a ještě k tomu napůl člověk.

Odstrčila jsem ho a vrazila mu facku tak silnou, až mě rozbolelo celé předloktí. Rozeběhla jsem se pryč. Přeměnila jsem se a vrazila do dveří. Ty se rozlétly a já vyběhla ven. Rozeběhl se za mnou, ale čaroděj ho chytl za rameno. Prohnala jsem se chodbami, podrazila nohy několika sluhům a přála si zmizet.

Zavřela jsem uslzené oči a běžela rovnou chodbou pryč.

Tohle jsem si nezasloužila. Proč nemohl prostě umřít?! Proč mě opustil?! Proč?!!

Když jsem je otevřela, těsně přede mnou klečel muž s otevřenou náručí.

Zakopla jsem a padla na něj. Xaver...

,,Co se stalo?" zeptal se a pokusil se mě obejmout. Rozmáchla jsem se tlapou a udělala mu šrám na tváři. V tu chvíli jsem byla pohlcena emocemi a hněvem, nedošlo mi, jak moc jsem mu ublížila. Jak jsem mu dokázala ublížit?! Vyděsila jsem se a rozeběhla se pryč.

Xaver klečel na zemi a z tváře mu stékal pramínek krve. ,,Valerie!" vykřikl za mnou.

Rozplakala jsem se nanovo. Nechtěla jsem mu ublížit! Vyrazila jsem dveře a vyběhla ze sídla. Musím pryč! Musím si to promyslet, musím si to nechat projít hlavou!

Uskočila jsem a vyběhla ze dvora rovnou ven. Běžela jsem dlouho, ani nevím kam.

Prostě dál. Na cestě a trávě jsem zanechávala krvavé stopy, kvůli sklu, zaraženému v packách. Ale tu bolest jsem necítila. Necítila jsem nic než smutek, vztek a zoufalství.

Vyběhla jsem na pahorek a rovnou k útesu. Kde se tu vzal?! Kde to jsem?!

Rozhlédla jsem se a spatřila v dáli jezero. Běžela jsem tedy tam.

Na nebe už vystoupal měsíc. V úplňku... zakňučela jsem a dobelhala se k vodě. Posadila jsem se a vzhlédla k nebi. Zhluboka jsem se nadechla a z plných plic se dala do vytí.

Bylo to nádherné. Všechny ty emoce vypustit ve vytí. Moje vytí se rozléhalo po okolí, odráželo se od hor a putovalo údolím. Hrdelně jsem zavyla a prohnula se. Přeměnila jsem se a padla na trávu. Celá zkrvavená, bolavá a unavená jsem usnula, jakmile jsem dopadla... 

Trošku kratší kapitola, ale alespoň něco, no ne? Příště se polepším :)

Vaše Nataša