Noc nebo Jitro

34

Jitro se během několika minut změnilo v Noc. Ale ta Noc nebyla taková, jakou jsem znala.

I v království lidí byla Noc temnější. Tohle vypadalo jako letní noc, a to ještě svítil měsíc v úplňku.

Jak asi vypadala Noc v Nočním dvoře? 

Posadila jsem se na pohovku u krbu a rozhlédla se po pokoji. 

Mají tu vůbec... 

Zastavila jsem svou myšlenku ještě dřív, než jsem ji stihla dokončit. 

Vyběhla jsem ze dveří a běžela za Aegem, protože jsem přesně věděla, kde jsem to naposledy viděla. V jeho komnatě. Ano, koutkem oka jsem to viděla...

Vyběhla jsem po schodech a zaklepala na dveře. ,,Aego! Otevři." Aego rychle otevřel a já vběhla do jeho pokoje. Doběhla jsem do jeho ložnice a spatřila nádherné křídlo. Klávesy byly nádherně bílé a černé, křídlo bylo nepochybně z drahého dřeva.

 ,,Pojď dál Valerie, rád tě zase vidím." pronesl jízlivě za mnou. 

Posadila jsem se na stoličku a přejela prsty po klávesách. ,,Ty hraješ?" zeptal se.

,,Ano. Doma jsem měla, tedy, Norion měl také křídlo, od nejlepších výrobců Východu."

Aego se opřel o zeď a sledoval mě, když jsem pokládala prsty na ta známá místa.

Nemusela jsem se ani rozehrát. Mé ruce si dobře pamatovaly kam sáhnout.

Moje nejoblíbenější píseň byla jiná, než jsem si ji pamatovala. Bylo v ní jisté... 

Ani nevím co to bylo. ,,Klavíry, které dělají víly jsou trochu jiné."

,,Všimla jsem si." řekla jsem a pokračovala v písni. Aego mě sledoval a jednou dvakrát mi vytknul můj prstoklad. ,,Nech si ty řeči pro začátečníky." řekla jsem a vstala. ,,Proč jsi vlastně šla ke mně? Copak nevíš, že Darien má také klavír?"

,,A hraje na něj?"

,,Ne..."

,,No a navíc, já s ním nechci mluvit. Pohádali jsme se."

,,Je to tvůj otec, Valerie." 

,,Vždycky, když jsem s tebou, mluvíš o mém vztahu s otcem. Dokážeš se mnou mluvit i o něčem jiném, Aego?" Pousmál se. ,,Myslím, že by ses měla vrátit do svého pokoje. V Noci by ses tu neměla toulat." Uchechtla jsem se. ,,Tomuhle říkáš noc? A navíc, co je vám po tom, kdy se kde potuluji?" Aego si odfrkl. ,,Mohlo by se ti něco stát."

,,Jsem nejlepší bojovník v království."

,,Tady ne. Tady se řadíš mezi děti."

Mlčela jsem. Byla to pravda. Oproti vílímu válečníkovi jsem dítě. Mám jenom devítiletý výcvik.

A k tomu pořádné ego. A tím jsem dostala na kolena už mnoho nepřátel.

,,Jsme v sídle vladaře, co by se mi asi mohlo stát?" zavrčela jsem a vydala se pryč.

Úplně mi zkazil náladu.

Přestože venku bylo světlo, chodby byly temné. A to bylo přesně to, co jsem potřebovala.

Ticho a tmu. A chlad. 

Jednoduše jsem se potřebovala ztratit někde v tichém, tmavém koutě a nebýt rušena.

Stíny si dovolily přikrást se blíž, mihotaly se kolem mě, jako by mě snad chtěly chránit.

Nikdy jsem nepochopila jak to s dvojčaty a stíny funguje.

To se snad rozplynou v temnotu nebo co?

 Vešla jsem do svého pokoje a zavřela stínům před nosy. 

Otevřela jsem šatník a vyndala z něj bílou noční košili. Potom jsem ji ale zahodila a vytáhla normální košili černé barvy. Takhle jsem se vypravila do postele. Ještě jsem se ale usmyslela, že si upletu na noc cop. A upřímně? Vůbec mi to nešlo. Už už, že mrštím ten kartáč do zrcadla, mě někdo chytl za zápěstí. Sevření bylo dost silné, ale okamžitě jsem poznala, kdo to je.

Už podle pouhého doteku jeho kůže. Podívala jsem se na jeho prsty, které svíraly mé zápěstí jako pouta. ,,Hned se nerozčiluj," zasmál se tiše a donutil mě pustit kartáč. K mému zděšení mi začal pročesávat vlasy. Strnula jsem na místě a čekala, co hodlá dělat. Po chvíli česání mi začal plést cop. ,,Nevrť se," sykl tiše. Úplně jsem cítila to soustředění, které vyzařovalo z jeho těla.

Sykl a převzal si ode mě stuhu. ,,Tak," zasmál se tiše a pohodil mi cop na pravou stranu krku.

Vstala jsem a neubránila se úsměvu. ,,Děkuji," zasmála jsem se tiše a přejela prsty po copu.

,,Vynikající práce," dodala jsem. Fenrys se pyšně usmál a pozvedl bradu. Na sobě měl černé kalhoty a černou košili s vyhrnutými rukávy. Bylo vidět jeho tetování, které jsem jaksi zdědila.

,,Tak se podívejme," řekl a chytl mě za ruku. Přejel prsty po mém tetování. ,,Běž mi zjistit, kam až zasahuje." řekl a popostrčil mě ke koupelně. Sykla jsem a zavřela za sebou. Dala jsem si pozor, aby tam nebyly žádné stíny a tma. Svlékla jsem si košili a podívala se do zrcadla. Na pravém rameni končilo, a jakoby se rozplývalo ke krku a klíční kosti, ale vybledlo dřív než tam zasáhlo.

Oblékla jsem se a pousmála se na sebe do zrcadla. 

Když jsem se vrátila, Fenrys se rozvaloval na mojí posteli. ,,Vypadni z té postele." zavrčela jsem.

Fenrys se uchechtl a složil si ruce za hlavou. ,,Tak?"

,,Po rameno. Dál ne."

,,Dobře. Kdy se to objevilo poprvé?"

,,Při prvním použití magie."

,,A když jsi poprvé použila magii, co jsi cítila? Temnou magii, nebo bílou?"

,,Opravdu ti to musím říkat?Odpověď znáš."

,,Ale chci to od tebe slyšet." zavrněl.

,,Ó mocný vladaři Nočního dvora, vznešený Fenrysi, když jsem poprvé využila svou magii, pocítila jsem magii ze tvého dvora, takovou, kterou vládneš ty." odrecitovala jsem a Fernys vyprskl smíchy. ,,Nemám tě ráda." Fenrys se uculil. ,,Budeš mě mít ráda. Dej tomu čas."

,,Ne díky." zasmála jsem se a posadila se na postel. ,,Tak a teď... Co to...?!" 

Vytřeštil oči a já poznala, že je něco špatně.