Noc nebo Jitro

17

Probudila jsem se někde... Co? Jak jsem se sem dostala? Ležela jsem na své posteli, v bílé nočních košili. Strašně mě bolela hlava. Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji.

Na židli u postele seděla Adda. ,,Jak jsem se sem dostala?" začala jsem, ale Adda se zamračila. ,,Říkala jsem ti, nepij to víno. Ale ty ne... Musela jsi to vypít. Je to vílí víno, míšenci nebo lidé to pít nesmí, protože to mámí smysly. Ale ne... já to nemohla doříct."

Vytřeštila jsem oči. ,,Addo co se stalo?" zeptala jsem se a ztěžka polkla. Co jsem provedla ve své nevědomosti? ,,No..." začala tiše. ,,Fenrys se okamžitě chopil příležitosti."

Vylétla jsem z postele. ,,COŽE?!" zaječela jsem snad na celé sídlo. ,,Nic takového... Tedy, ne to co myslíš." vykoktala Adda. Oddychla jsem si a opřela se o trám postele.

,,Tak sem s tím." pobídla jsem ji. ,,Posaď se..." poradila mi. Když šlo o Fenryse, raději jsem se opravdu posadila. ,,Byla jsi mimo, tancovali jste, bavili jste se, pili jste víno... a potom jsi mu tančila na klíně." Vyvalila jsem oči. ,,Děláš si srandu?" zavrčela jsem.

,,A co Xaver? Ten k tomu nic neměl co říct?" zeptala jsem se. Ach ne... Xaver...

,,Fenrys je vladař Noci, Valerie. Je těžké se mu postavit, když nejsi vladař. A navíc, Xaver viděl, kolik jsi toho vypila. Nemohl ti už pomoct." Zamračila jsem se. ,,Co kdyby mě ten parchant znásilnil?!" vyprskla jsem znechuceně. To mu nedaruju. Tohle si vypije. Já ho zabiju! ,,Myslím si, že to by se neopovážil. Před Darienem."

,,A ten nic neudělal?" zeptala jsem se. ,,Ten si myslel, že jsi to dělala z vlastní vůle, myslím. Ale rozhodně se netvářil nadšeně." Povzdechla jsem si a padla na postel.

,,Já chci umřít..." povzdechla jsem si. Adda mě chytla za ruku. ,,Musíš se tu naučit žít. Jako míšenka to máš těžké." Vzlykla jsem vztekem. Vstala jsem, vytáhla ze skříně svou bílou košili, hnědé kalhoty a svázala si vlasy do drdolu. Na utáhnutí výstřihu jsem v tom spěchu zapomněla, rovnou jsem vylétla z pokoje. Ve dveřích jsem se ale otočila a obula si boty. Do jedné jsem hodila dýku z dračí oceli a vydala se za Xaverem. Adda ani nehlesla.

Zabušila jsem na Xaverovi na dveře. Otevřel a já klopýtla. ,,Co?" zavrčel podrážděně.

Jakmile si mě všiml, omluvně se na mě podíval a pozvedl obočí. ,,Co potřebuješ...?" zeptal se opatrně, když si všiml mého, přímo nasraného výrazu. ,,Potřebuji do něčeho praštit. A jelikož tebe by se mi nikdy praštit nepovedlo, jsem tady." Xaver vyvalil oči a zachytil moji pěst ve vzduchu. Třásla jsem se hněvem. ,,Pojď ven." řekl potichu.

Chytl mě za ruku s takovou něhou, že mě překvapilo. Většinou mě popadl za zápěstí a táhl bůh ví kam, ale teď mě něžně chytl za ruku a vedl ven. Na cvičišti mi pokynul.

,,Tak mi ukaž, jak jsi naštvaná. Potom si promluvíme proč." Rozeběhla jsem a odrazila jsem se. Skočila jsem, a rozpřáhla se, aby ho zmátla. Opravdu si myslel, že se ho pokusím uhodit, proto ho vyvedlo z rovnováhy, když jsem ho objala nohama kolem hrudi a oba dva jsme spadli. Rozpřáhla jsem se, ale on mě chytl a strhl pod sebe. Vykopla jsem a vymanila se ze sevření. Udeřila jsem ho loktem, což mi hned vrátil tím, že mi podrazil nohy.

Cítila jsem, jak zuřím. Každá buňka v mém těle řvala vzteky. Omylem jsem se přeměnila.

Vrhla jsem se vpřed. Vycenila jsem zuby a Xaver se rychle přeměnil a skočil po mě jako první. Strhl mě k zemi. V klubíčku jsme se kočkovali a rvaly. Samozřejmě, že mě nakonec přepral. Přeměnila jsem se a unaveně oddechovala. Xaver se přeměnil a posadil se vedle mě. ,,Tak, teď mi tvou neuvěřitelnou zuřivost vysvětli." pobídl mě a jemně mávl rukou.

Pokrčil koleno a opřel se o něj rukou. Posadila jsem se. ,,Adda mi řekla, co se stalo na plese." Xaver sykl. ,,Měl jsem tě před tím vínem varovat." zašeptal. Kousla jsem se do rtu, aby náhodou neřekla něco, čeho bych potom litovala. ,,Proč jsi mu v tom nezabránil?"

Xaver sklopil zrak. ,,Nemohl jsem..." zkusil se vymluvit. ,,Jak nemohl?"

,,Neměl jsem právo. Vybral si tě, a já neměl právo mu tě přebrat. Jedině snad Darien. Ale ten... Ten si myslel, že jsi to chtěla. Možná si neuvědomil, jaké účinky na tebe má vílí víno."

Zavrčela jsem a povzdechla si. ,,Nebude se to opakovat. A toho hajzla zabiju." zavrčela jsem. Xaver se zasmál. Položila jsem svou ruku na jeho. ,,Děkuji." řekla jsem.

,,Za co?" zeptal se překvapeně a hleděl na mou ruku. ,,Za to, že jsi mi pomohl přestat zuřit." zasmála jsem se. ,,Kdykoliv. Radši já, než jakýkoliv nešťastník, co by se ti dostal pod drápy." Vyprskla jsem smíchy. ,,To víš, jen tak někdo mě nezkrotí." broukla jsem a vstala. Oprášila jsem se a vydala se pryč. Když už jsem se tak rozvášnila, půjdu navštívit svého drahého čaroděje. Vešla jsem do sídla a vyběhla po schodech. Přála jsem si nepotkat toho černovlasého parchanta, který mě málem zneužil. Zaklepala jsem na dveře.

,,Dále?" ozval se Aego. Vešla jsem dovnitř. Zavřela jsem za sebou. Byl tam Darien...

Co tu dělá?,, Jdu nevhod?" zeptala jsem se. ,,Ne. Právě akorát." řekl Aego.

Darien si mě prohlédl a jeho oči, světle modré oči se mu zaleskly. Zamrkala jsem.

,,Přišla jsem se zeptat na svého otce. Už jsi něco zjistil?" zeptala jsem se a posadila se naproti Aegovi ke stolu. Darien sykl a opřel se rukama o desku stolu.

,,Něco jsem zjistil." řekl Aego. ,,Ano?!" vyhrkla jsem nedočkavostí. ,,Řekni mi, co jsi zjistil!"

Takže další kapitola. Jsem ráda, že vás to baví. A je mi líto (ne zas tak moc), že jsem to takhle utrhla, ale mám strašně ráda drama a i já jsem velmi dramatický člověk, takže snad jsem vás moc nenaštvala. Zítra se tedy dozvíme, kdo je Valeriin otec. Kdo by to asi mohl být, hm?