Noc nebo Jitro

11

Probudila jsem se, ale slunce už bylo na obloze. Jak to že mě nikdo nevzbudil?

Oblékla jsem se do své vyprané bílé košile, vínové kazajky a hnědých kalhot, připnula jsem si plášť a popadla klobouk. Vyběhla jsem ze dveří a rovnou do kuchyně.

Adda a Adrian kmitali mezi služebnictvem. ,,Jak to že mě nikdo nevzbudil?" sykla jsem na ně. ,,Protože jsem ti dal dnes volno." ozval se kuchař. ,,Cože?" vyprskla jsem.

,,Generál mi oznámil, že se můžeš svobodně pohybovat po sídle, a že sem budeš chodit jen když nebudeš mít ráno co na práci. A Adda mi řekla, že jsi chtěla jít za Aegem, abys našla svého otce. A to mi přijde důležitější než nějaké brambory." zasmál se. Užasle jsem na staříka hleděla. ,,Já... nevím co mám říct." zašeptala jsem. ,,Stačí říct: děkuji."

Poděkovala jsem mu tedy. ,,Opovaž se utéct beze mě." zasmál se tiše Adrian.

Vydala jsem se ihned pryč. A hádejte, koho jsem potkala v jídelně?

,,Val, jak se daří?" zasmál se vladař, vedle kterého stál generál.

Nikdo mi neříká Val, kromě mé matky. ,,Lépe. Zjistila jsem, že dokonce nemusím chodit do práce." zavrněla jsem a podívala se na Xavera. Ten ovšem neuhnul pohledem tak, jak by to udělala většina. Pouze se usmál a mrkl na mě. ,,Je vidět, že si rozumíte." ozval se vladař. ,,Asi jako kočka a pes." dodala jsem. ,,Spíš jako panter a vlk. Tedy, panter a štěně." opravil mě, a já zmlkla. Zavrčela jsem na něj. ,,Takhle ti dává najevo, že tě má rád." vysvětlil mi Darien a já přimhouřila oči a podívala se zvědavě na Xavera. ,,Nejsi mi lhostejná." řekl a vydal se pryč. Bez dalšího slova.

A to mělo být co?! Nejsi mi lhostejná!

,,Dnes večer budete trénovat." oznámil mi vladař. ,,Jak to, že nejsi proti tomu, abych tu volně chodila? Jak je možné, že nechceš, abych pracovala nebo seděla v cele?"

Darien ke mně došel. Podívali jsme si do očí. Jeho oči... oči které jsem někde viděla, oči které mi nedají spát, protože si nemohu vzpomenou, kde jsem je viděla. Oči, ve kterých se zračí moudrost a staletí bytí. ,,Nemám lidi moc v lásce. Možná je to tím, že než si je oblíbím tak zemřou... Ale ty jsi míšenka. Dcera vznešené víly. Nemám právo tě zotročit.

Mám právo tě uvrhnout do cely, jelikož jsi napůl člověk a překročila jsi hranice, ale nemám právo tě nutit sloužit nám. A navíc, jsi můj oblíbený typ ženy. Ten, který po sobě nenechá šlapat. A věřím, že jednoho dne, mi dokonce nakopeš zadek." Cvrnkl mě do nosu.

,,A navíc, kdo by dokázal spoutat někoho, kdo je tak divoký a silný?" pronesl muž za ním.

Podívala jsem se vladaři přes rameno. Byl tam mladý muž, mého věku, s krátkými bílými vlasy a zelenýma očima. Na rukách měl bílé tetování, stejně tak na krku, bradě, a na čele měl tři tečky, které nepochybně sloužily jako magický štít. To jsem se dočetla v knihách. To tetování čerpalo magii ze zdroje magie a sloužilo jako její schránka.

,,Ty jsi Aego, že jo?" zeptala jsem se a obešla Dariena. Pouze se uchechtl a vydal se ke stolu. ,,Ano. A ty jsi Valerie. Míšenka vznešené víly. Dědička velké moci, družka muže, který se dá považovat za jednoho z nejmocnějších mužů z vílího rodu." Ucukla jsem.

,,Jak... Jak to... Cože?!" Aego se zasmál a uculil se. ,,Pojď. I zdi tu mají uši."

Odvedl mě do své pracovny. Posadila jsem se na židli u stolu. Stůl byl ze zlatavého dřeva. Na stole leželo několik knih, s divným textem. Aego se posadil naproti mě.

,,Chtěla jsi mě vidět, protože hledáš otce." promluvil. ,,Ano ale... vraťme se k tomu..."

Zarazil mě tím, že začal mluvit. ,,Budu potřebovat několik věcí: Zaprvé, čas. Takové vyhledávací kouzlo není vůbec jednoduché. Potom tvojí krev, vlas a budu se muset podívat do tvé mysli, pro nejsilnější vzpomínku, kterou na něj máš."

,,Nikdy jsem ho nepotkala." řekla jsem. ,,To není potřeba."

Chtěla jsem zase začít, ale zase mi skočil do řeči. ,,Věř mi, jakmile se shledáš se svým otcem, a on si uvědomí, kdo jsi, nebudeš to mít jednoduché."

,,Proč?" zeptala jsem se. ,,Protože muži z vílího rodu se o své dcery starají. A jestli je tvůj otec šlechtit, pokusí se tě co nejdříve provdat za vhodného spojence. Do té doby tě nespustí z dohledu." Polkla jsem. Prosím, ať je to nějaký chudák.

,,Dobře, ale jak víš kdo je můj druh?" Druh, muž vílího rodu, který je mi přislíben osudem, moje takzvaná ,,velká láska", kterou objevím, až se přijmeme za druha a družku.

,,Trochu jsem pátral." zasmál se. ,,A to jde? Najít si takhle něčího druha?"

,,Pro normální víly ne. Ale já nejsem normální víla, a už vůbec ne normální čaroděj."

Chytl mě za ruku. Stáhlo se mi hrdlo, a chytla jsem se druhou rukou za opěrku židle.

Pouze útržky- nic jiného.

Ležím na posteli a v mém objetí muž s havraními vlasy.

Procházím se v noci po zahradách a něco hledám, někoho.

Modré růže... Modré růže ve váze.... v mých vlasech... v mých rukách...

Tetování. Inkoustové tetování na mé pravé ruce. Nádherné, lehké tetování.

Muž s havraními vlasy... Na jeho levé ruce je snubní prsten.

Zvedám ruce k obloze – na mém prsteníčku snubní prsten – tetování.

Vykřikla jsem a ucukla. Aego se pousmál. ,,Zabralo to, že?" Pustil mou ruku.

,,Co to sakra bylo?" vydechla jsem a hleděla na svou levou ruku, kde byl předtím snubní prsten, a na pravé ruce tetování. ,,Ukázka možné budoucnosti."

,,Možné budoucnosti?"

,,Když si vybereš přijmout ho za svého druha."

,,Kdo je to?" zeptala jsem se. Aego mlčel a držel v rukách knihu s divným textem.

,,Tak kdo je to?!" Aego se na mě vřele usmál. ,,Je mi líto, Valerie, ale to ti nesmím říct.

Teď se prosím, vraťme k tomu kouzlu. Vlas, prosím." Vytrhla jsem si jeden vlásek a položila ho na stůl. ,,Krev, prosím." Podal mi flakónek.

,,A teď?" zeptala jsem se, když jsem se řízla do dlaně malým ostřím, které nosím v botě.

Několik kapek spadlo do flakónku. ,,Budu se snažit provést kouzlo. Bude to trvat pár dní. Magie bude muset obejít celou Valkeiru, aby našla tvého otce."

Přikývla jsem. ,,Mockrát ti děkuju." špitla jsem. ,,Ale nemáš za co." zasmál se.

,,Jsem tu od toho, abych pomáhal."

Vyšla jsem ze dveří a zamířila do síně. Proto jak jsem zjistila, už se stmívalo.

Jak dlouho jsem kruci byla mimo? Otevřela jsem dveře do síně, a spatřila tam někoho, o kom jsem zapomněla, že existuje. Úplně jsem za těch pár dní zapomněla, proč jsem sem přišla. Vladař Jitra se na mě podíval a pousmál se. Generál Xaver po jeho boku zbledl a rychle se podíval na muže před trůnem, na kterého civělo několik víl, mužů i žen.

,,Kdo je to?"

Jedenáctá kapitolka. Snad se vám líbila. Zítra vydám další. Jako obvykle.

Doufám, že jsem vás neznudila k smrti, a máte chuť pokračovat ve čtení.

Vaše Nataša