Noc nebo Jitro

4

Když jsem procitla, bolela mě neuvěřitelně hlava. A nejen hlava. I záda a krk.

Otevřela jsem oči, ale zjistila jsem, že je strašná tma. Nebyla jsem schopna využít své vílí podstaty k tomu, abych si zlepšila zrak. Pohnula jsem rukama a zjistila jsem, že mám řetězy. Stejně tak na nohách. Sykla jsem bolestí. To už jsme v Jitřním dvoře?

,,Valerie." sykl Adrian, který byl někde... daleko ale i blízko.

,,Valerie jsi už vzhůru?" Zasténala jsem v odpověď. ,,Šoupli nás do vězení. Dnes večer si pro nás přijdou, aby rozhodli, co s námi udělají. Jsme v Jitřním dvoře." vysvětlil mi.

Přestože je toto Jitřní dvůr, noc tu existuje. Stejně tak v Nočním dvoře existuje jitro. Ale netrvá tak dlouho jako v ostatních dvorech. Pouze pár hodin.

,,Co mi provedli, že mě všechno bolí?" sykla jsem a promnula si krk.

,,No... omráčili tě a potom použili nějaké kouzlo. Posadili nás do vězeňského vozu. Je možné, že jak jsi celou dobu seděla..." Utnula jsem ho zasyknutím. Bolest pomalu ustupovala, jak jsem se rozhýbávala. Postavila jsem se, ale málem jsem zase spadla. Všimla jsem si loučí, které se najednou rozsvítily. ,,Jste vzhůru?" zajímal se muž, který vešel do vězení.

Když došel k našim celám, poznala jsem, že je to člověk. Zahalený v černém plášti s mečem u pasu. ,,Co ty jsi zač?" zavrčela jsem a chytla se mříží. ,,Vaše stráž."

,,Jsi člověk." zavrčela jsem na něj. ,,No a? Začal jsem jako vy, ve vězení. Ale jeho Výsost mě nechala naživu. Možná to samé udělá s vámi. S tebou určitě. Kdo by zabil takovou krasavici?" zavrněl. Plivla jsem na něj. Adrian se zasmál. ,,To jí říkat nesmíš. Dostaneš ji do rozpaků a pak je naštvaná. A naštvanou jí vidět nechceš."

,,Věř mi, tak ji opravdu vidět nechci." zasmál se muž a já se neudržela. Chytla jsem ho za límec a přirazila k mřížím. ,,Tak a teď mi řekni, jak dlouho tady ještě budeme?" zavrčela jsem a plivla mu do tváře. ,,Asi tak dvě hodiny." vykoktal a pokusil se odtáhnout.

Ach, ta síla. I s řetězy kolem rukou a nohou jsem stále silnější než člověk.

Ještě že to není víla. ,,Pusť." zavrčel. ,,Jak se jmenuje vladař Jitra?"

,,Darien." zasípal, když jsem ho přitlačila k mřížím ještě víc.

,,A generál?" Když už tady mám informátora, proč se toho nedozvědět víc?

,,Xaver." Zamyslela jsem se, nepouštěje toho člověka. ,,Je Xaver víla?"

,,Ano. Vznešená." odpověděl. ,,Tak už ho pust." ozval se Adrian.

,,Jak si přeješ Výsosti. Ale ještě pár otázek. Víš, kdo ukradl králi Adrianovi II v říši smrtelníků rodinný meč a snubní prsten?" Člověk se na mě podíval. ,,Netuším."

Pustila jsem ho. Odběhl pryč. Všechny louče pohasly. ,,Naštvala jsi ho." dodal princ, když bylo chvíli ticho. ,,Ne, princi. Já ho vyděsila." zasmála jsem se a spokojeně se posadila.

,,Teď už jen počkáme."

,,Dochází ti, že nás možná zabijí? A jestli ne tak tady budeme sloužit?"

,,Vím o tom. Taky že zvažuji plán útěku. Neruš mě." Princ zmlkl. ,,Hodný." broukla jsem.

Kdybychom tu zůstali déle... mohla bych se dozvědět něco o svém otci.

Matka mi řekla, jak vypadal. Že jsem mu z oka vypadla. Že mám barvu vlasů po něm, oči po něm a že mám stejnou povahu. A podle toho co mi dál říkávala, jsem si naprosto jistá, že je můj otec z Jitřního dvora. Nebo Podzimního. Takže jestli bychom tu zůstali, měli bychom přístup k informacím. O tom kdo ukradl králi jeho ,,cennosti" a kde je můj otec.

,,Už mám vymyšlený plán." řekla jsem po chvíli. ,,Jaký?"

,,Budeš dělat, co se ti řekne, a já do té doby získám vše potřebné k úniku."

,,A to je třeba?"

,,Důvěra." prohodila jsem a vzhlédla k zavřenému oknu. Vstala jsem a došla k němu.

Když jsem však natáhla ruku k oknu, zjistila jsem, že řetězy jsou moc krátké.

A tak jsem se zase posadila. ,,Nechceš mi snad říct, že tady budeme tak dlouho?"

,,Doufám, že tady budeme tak dlouho, jak bude potřeba. Ale nechci tu strávit zbytek života." Najednou se ozvaly rychlé kroky. Kroky člověka a víly.

Vstala jsem a došla k mřížím. Louče vzplanuly jasným ohněm. ,,Tak jdeme." zavrčel muž z vílího rodu, který odemkl mou celu. Chytl mě za řetězy, které mi spojovaly ruce a vyhodil mě z cely. ,,Opatrně, ať si nezničí tu hezkou tvářičku." ozval se člověk. ,,Zase ty?" zavrčela jsem. ,,Neponaučil ses?" Jako kdyby si vzpomněl, co se stalo, uskočil ode mně a odemkl Adrianovu celu. Muž z vílího rodu, který mě vedl chodbou, měl krátké, černé vlasy a oči modré ve všech možných odstínech. Byl vysoký, tak o hlavu a půl vyšší než já, a i přes to, že na sobě měl zbroj, bylo mi jasné, že je jeho tělo samý sval.

,,Xavere! Nejde mi to otevřít!" zakňučel člověk za námi. Xaver? Ten generál?

,,Ani se nehni." zavrčel na mě a došel k tomu člověku. ,,Zámek se zasekl." sykl člověk.

Xaver zavrtěl hlavou a povzdechl si. ,,Ty si beze mě opravdu neporadíš." Po těchto slovech udeřil pěstí do zámku a dveře se rozlétly. ,,Za trest to opravíš." Xaver pobídl prince a došel ke mně. ,,Správně, když takhle budeš pokračovat, nic se ti nestane." řekl mi a znovu mě chytl za řetězy a táhl ke dveřím. ,,Umím chodit sama!" sykla jsem.

,,Já vím. Ale taky umíš běhat." pronesl lhostejně. ,,Proč bych se měla snažit utéct? Stejně nemám šanci, když se to tu hemží vílami, jako jsi ty." zavrčela jsem na něj a Xaver se uchechtl. ,,Jsi chytrá. Přimluvím se za tebe. Aby tě nezabili." zasmál se a já se ošila.

Vyvedl nás po točitém schodišti. Adrian byl, jak jsem mu radila, zticha.

Vešli jsme do trůnní síně. Nebyla tak velká jako síň našeho krále, ale své kouzlo měla.

Na jednoduchém trůnu vytesaném z bílého kamene seděl vladař Jitra. Opěradlo se rozšiřovalo a bylo jakoby složené z ptačích per, rovněž vytesaných z kamene.

Vrch opěradla byl široký a špičky per byly oblé. Opravdu to byl trůn hodný vladaře Jitra.

Takže čtvrtá kapitola je tady. Obrázek nahoře znázorňuje Xavera, jen abyste měli nějakou představu. No jo, vypadá to, že je trochu chladný, hm? Ale co máme od generála z vílího rodu čekat? Další kapitolu vydám večer :)

Vaše Nataša     :)