Noc nebo Jitro

27

Jakmile se oba vladaři vrátili na ples, zůstala jsem zase sama na balkónu. Stíny se jako obvykle plížily a sledovaly každý krok každé víly v sále. Auridon i Eduard už byli zpět na nohou, šmírovali každého, kdo vypadal, že by mohl něco vědět. O čem? Kdo ví...

,,Co tu děláš? Nastydneš." zasmál se Xaver a objal mě kolem pasu. Přitáhl si mě na hruď a sundal mě ze zábradlí. Objal mě medvědím objetím a já se zasmála. ,,Jak je Fenrysovi?" zeptala jsem se a snažila se se nesmát, aby se to nějaký ten stín nedověděl. ,,Pořád prská, jaká jsi mrcha. Ale nevypadá zrovna zuřivě. Možná si z něj ještě srandu udělat můžeš." zavrněl a já se usmála.

Vladaři, to sotva. Jediní rozumní vladaři tady jsou Darien a Ilvio. Fernys a Evayn rozhodně ne.

,,Co tu děláš?" zeptal se znovu. ,,Právě že nic." odpověděla jsem a opřela se o něj.

Rukou jsem mu pocuchala havraní vlasy a pousmála se. Na sobě měl černou vestu a pod ní bílou košili. Otočila jsem se mu v náručí a objala ho kolem pasu. ,,Víš, že jsi tady jediný, komu důvěřuji?"

,,Jak je to možné?" zavtipkoval a políbil mě do vlasů. ,,A ještě Ilviovi. Vypadá tady jako jediný vladař." Xaver vyprskl smíchy a přejel mi prsty po zádech. Zavrněla jsem a prohnula se. ,,A Darien?"

,,Možná trochu." přiznala jsem. ,,Jen mi vadí, jak trvá na tom, abych byla vznešená víla."

,,Co je na tom špatného? Nechce, abys za pár desítek let zestárla, zatímco on by byl stále mladý. Nebo abys umřela." Povzdechla jsem si. ,,Vždyť to není přirozené. Žít stovky, tisíce let..."

,,Tak dlouho se žádná víla nedožila."

,,Prosím?"

,,Tisíců let."

,,Jak to?"

,,Války. Nemoci. Zranění. Vraždy..."

,,A co to má společného se vznešenými vílami?"

,,Nic netrvá věčně. Někdy prostě dostaneš horečku, nebo onemocníš. Někdy se na tebe někdo naštve, a pošle na tebe vraha, někdy uspěje a někdy ne. Někdy se prostě vydáš do války. A navíc, když se teď potýkáme s tou královnou ze Severu..." Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nemluv mi tady o smrti." zavrčela jsem a chytla ho za límec zdobené vesty. ,,Ale ale..." zavrněl a pousmál se. Opřel mě o zábradlí a chytl se ho vedle mých boků. ,,Tady si někdo dovoluje." Zasmála jsem se a upravila mu límec.

,,Je zázrak, že tě vidím v něčem jiném než zbroji." vysvětlila jsem a on se kysele usmál.

,,A já tebe v šatech." vrátil mi to. Vyplázla jsem na něj jazyk a zakřenila se.

Jen se zasmál a chytl mě za bradu. Mrkl na mě a políbil mě. Nebyl to jeden z těch polibků, které mi předtím věnoval. Tenhle byl jiný. Objala jsem ho kolem krku a stáhla si ho k sobě.

Jenom jsem se modlila, aby se Fenrys bavil s nějakou ženštinou a neotravoval nás, nebo se nám potom nevysmál.

Po chvíli líbání jsem se odtáhla a zahleděla se do zahrad. ,,Copak?" zeptal se.

,,Já jen... je ples. A my jsme tady." Xaver se dal do smíchu. ,,Nějak rychle jsi změnila názor."

,,Pojď tančit." vyhrkla jsem a chytla ho za ruku. A už se neubránil – možná ani nechtěl.

Vrátili jsme se na ples. Hudba stále dokola hrála, všichni se bavili, tančili, pili víno a vladaři si povídali.

Ale než jsem nad nimi začala zase přemýšlet, Xaver mě chytl kolem pasu a dali jsme se do tance.

Tanec byl svižný a rychlí. Nikdy jsem nevěřila, že budu ráda tančit, zvlášť, když mě to Norion učil...

To bylo samé: špatně, pozor na nohy, pozor na nohy, zase si na mě šlápla, nedívej se na nohy ale na mě..." No prostě děs běs. Ale tady to bylo jiné. Možná to bylo tím, že mi dal Norion základy, a teď jsem se nechala vést, ale bylo to prostě úžasné. Navíc, nikdy jsme si to plně neuvědomila, miluju hudbu. ,,Co se tak usmíváš?" zeptal se a pozvedl obočí. Usmívala jsem se od ucha k uchu.

,,Ale nic..." zasmála jsem se. ,,Jenom počkej..." Udělali jsme otočku, potom mě zvedl do vzduchu a otočil se se mnou. Vůbec jsem nechápala, jak mě mohl zvednout, ale budiž.

Když jsem se odporoučela pryč, protože jsem byla unavená, doklopýtala jsem k Darienovi a chytla ho za rameno. ,,Jdu do svého pokoje." oznámila jsem mu. Víčka se mi pomalu zavírala a já cítila obrovskou únavu, která pohlcovala moje tělo. A taky jsem se těšila, až ze sebe servu ty šaty.

,,Dobře... Nechceš doprovodit?" zeptal se, ale já nad ním mávla rukou a sesbírala jsem v sobě poslední eleganci, abych se dostala ke dveřím. Potom jsem se odporoučela do vlčí podoby a belhala se chodbami. Jenže ta únava byla tak hrozná, že jsem ani nedošla do svého pokoje, ale padla někde uprostřed chodby na zem. A usnula.

Ráno mě vzbudil cizí čenich. Otevřela jsem oči a rozespale se prohnula. Byla jsem stále ve vlčí podobě.

Přede mnou seděl jelen. Nedělám si legraci. Opravdu přede mnou seděl jelen. Měl bílou srst, stříbrné parohy a byl zatraceně obrovský. Vykulila jsem oči a posadila se. Naklonila jsem hlavu na stranu a zvedla uši. Ilvio? Jelen se přeměnil, a najednou přede mnou klečel opravdu vladař Zimy.

Ve vší své parádě. ,,Co tu děláš?" zeptal se mě. Přeměnila jsem se a opřela se o stěnu.

,,Co asi?" vyprskla jsem. Ilvio pohodil obočím vzhůru a změřil si mě pohledem.

,,Byla jsem tak unavená, že jsem se ani nedostala do pokoje," vysvětlila jsem, když jsem si to sama uvědomila. ,,Pojď prosím tě. Odvedu tě do pokoje." Uvědomila jsem si, že není ráno.

Je stále večer. ,,Jak dlouho tu spím?"

,,Co já vím? Ale ples už skončil. Vstávej." Chytl mě za pas a zvedl mě, jako bych byla pírko.

,,Díky." sykla jsem a za jeho doprovodu šla do svého pokoje. Ilvio celou dobu mlčel.

,,Stalo se něco?" zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou. ,,Dobře..." protáhla jsem a zadívala se na dveře svého pokoje. ,,Dobrou noc." řekla jsem a sáhla na kliku. ,,Dobrou noc." řekl a lehce se uklonil. Potom se vydal pryč. Zamkla jsem se v pokoji a sundala si ty prokleté šaty. Došla jsem se ještě umýt, protože jsem přeci jen ležela na zemi. Když jsem se dorochňala ve vodě, přeměnila jsem se a umyla si srst, i když byla čistá. Ale měla by být i voňavá. Netušila jsem, jak se mám usušit, a tak jsem se prostě přeměnila a oblékla se do noční košile. Namířila jsem si to rovnou do postele.

Když jsem se přikryla, hleděla jsme na zbroj v rohu místnosti. Dračí šupiny, dračí ocel.

Kolik to muselo stát?

Proč mi to dal?

Proč ten materiál má jen Noční dvůr?

Tolik otázek, kvůli jedné, blbé, zbroj... 

Chtěla bych jen říct, že od pátku dlouho nevyjde žádná kapitola. Večer jedeme na chalupu a budeme tam tak týden či dva. Samozřejmě, že jakmile se vrátíme, tak vám to vynahradím několika kapitolami. (Na chalupě, za prvé, není internet, za druhé, nemám tam počítač, za třetí, na mobilu bych to psala celý den...) Děkuji za pochopení a je mi to moc líto.

Vaše Nataša