Noc nebo Jitro

36

Po obědě si mě Darien vzal stranou. ,,Rozhodla ses pro to, že budeš víla?" Upřímně jsem ani nečekala, že se mě zeptá. Asi se v něm něco zlomilo...

Přikývla jsem. Celou noc jsem kvůli tomu nespala. Uvažovala jsem zda to má cenu, jestli opravdu toužím po tom být nesmrtelná. A potom mě napadlo, že když budu nesmrtelná, budu mít nekonečně času na všechno co budu chtít. Budu moct zdokonalit svou magii.

Darien němě přikývl a odvedl mě na dvůr, kde už čekali vladaři a Serana.

Maevel, Tercen, Evayn, Ilvio, Serana a Fenrys. ,,Většina z vás už viděla jak funguje přeměna, a ti z vás co ne, teď mluvím na tebe Maevele," Vladaři se zasmáli a Maevel se kysele usmál. 

Maevel je nejmladší, moc toho ještě v kůži vladaře nezažil.

,,rychle pochopíte o co jde." dokončil svou myšlenku. ,,Ale tobě to vysvětlím." Otočil se ke mně.

,,Šest vladařů, šest zkoušek. Každou musíš projít, aby magii věděla že jsi ji hodna a mohla prostoupit do tvého těla. Je to jednoduché, pochopíš, až uvidíš." Darien kývl k Maevelovi.

Maevel zvedl ruce a máchl s nimi ve vzduchu. Na zemi se objevil kruh pokrytý trávou a květinami. ,,Sedni si doprostřed." řekl Darien. Tak jsem tak udělala.

Maevel kývl na Tercena. Ten pokrčil prsty a kolem kruhu se vytvořila zeď z plamenů, které nepálily ani nehřály. Tercen se otočil k Evaynovi. Ten zvedl ruku a nade mnou se vytvořily mraky ze kterých začalo slabě pršet. Zvedl se vítr. Evayn se otočil k Ilviovi. Ilvio se pousmál a na trávě se objevila pokrývka sněhu. Rhysovi se zableskly oči a kolem se roztančily stíny. Nakonec Darien pozvedl ruce a mraky prostoupilo světlo. ,,Serano,  je to na tobě." řekl Darien.

Serana vyšla z řady a rozkročila se. Pozvedla ruce. Náhle jsem viděla jen temnotu.

Několikrát jsem zamrkala. Objevila jsem se na rozkvetlé louce. Kolem mě proběhli zajíci.

,,Co tu mám dělat?!" vykřikla jsem a rozmáchla se rukama. Zvedl se vítr a já spadla na zem.

V dáli jsem uviděla stín stromu. Doběhla jsem tam. Jeho kůra byla černá jako uhel, listy krvavě rudé. Vedle stromu seděl Maevel. ,,Co tu děláš?" zeptala jsem se. ,,Nic moc. Kochám se Jarem kolem nás." řekl a lehl si do trávy. ,,Co asi tu dělám? Provedu tě touhle zkouškou." řekl a mávl rukou ke stromu. ,,Co bys s takovým stromem udělala?" zeptal se. ,,Co bych s ním měla dělat? Je to obyčejný strom..." Pak jsem ale uviděla jak jeden z listů slétl na zem. Na místě jeho dopadu se vytvořila hniloba. ,,Hmhm." zavrněl Maevel a posunul se o kousek dál.

,,Pokácela bych ho." řekla jsem. ,,To nemůžeš. Jakmile se jeho koruna dotkne země, rozšíří se hniloba." Pootevřela jsem ústa. Chtěla jsem se dotknout kůry, ale Maevel vyprskl stéblo a vyštěkl na mě, ať to nedělám. ,,A co teda mám udělat?!" Maevel pokrčil rameny. ,,Jsi úplně úžasný mentor, víš to?" zavrčela jsem na něj. Maevel zase jen pokrčil rameny.

Zvedla jsem ruku. Vzpomněla jsem si na předchozí večer. Pokusila jsem se o to, aby stíny obmotaly ten strom a nechaly ho v sobě zmizet. Jenže stíny, se nakonec staly malým stinným proužkem, který se mi obmotal kolem prstu. Zvedla jsem ruce a všemožně s nimi máchala, snažíc se něco, cokoliv, vykouzlit. Slyšela jsem jak se Maevel řehtá. ,,Jak humorné." zavrčela jsem. A hádejte co ten šašek udělal? Pokrčil rameny.

Ve hněvu jsem máchla rukou a z mé dlaně vylétla ohnivá koule. Narazila do stromu a jeho kůra začala hořet. Maevel se tiše uchechtl. Zkusila jsem to tedy znovu - přeměnit svůj vztek v oheň.

Když strom vzplál nádherným a jasným plamenem, Maevel se jen uklonil a já zase viděla tmu.

Prudce jsem dopadla na zem. Zem byla suchá a prašná, popraskaná. Rozhlédla jsem se. 

Poušť... 

Rozhlédla jsem se, zda někde neuvidím Tercena, ale zatím tu nebyl.

Nic tu nebylo. Jenom písek, sucho a horko. Vydala jsem se na Sever, ale nikde jsem nic nenašla.

Nic tu nebylo, ani jediné zvíře, ani jediná rostlina. Pouze poušť. Nekonečná poušť.

Po asi hodině, protože jsem ztrácela pojem o čase, jsem dostala strašnou žízeň.

Pak mi to došlo. Ten prevít chce, aby použila magii na vyčarování něčeho, díky čemuž přežiji.

Dřepla jsem si na zem a zvedla ruce. Zkoušela jsem různě křivit prsty, jako to dělal Evayn, nebo se soustředit jako Ilvio, ale nijak mi to nepomohlo. Potom jsem se rozhodla, že na to půjdu jinak.

Pomocí emocí. Když jsem byla naštvaná, vyčarovala jsem oheň. Bylo by absurdní, že kdybych byla smutná, vyčarovala bych vodu. Proto jsem zkusila bolest. Hrabala jsem v písku, dokud jsem nenašla kámen. Našla jsem jeho ostrou stranu a řízla se s ní do dlaně. Krev stekla na písek.

Tři kapky krve.

 Přeměnily se ve vodu, která se začala rozlévat v malou louži, potom jezírko, a potom v jezero.

Plnými doušky jsem se napila, a rozhodla se se svlažit. Jakmile jsem ale skočila do vody dopadla jsem do bláta a jehličí. Objevila jsem se v lese. ,,Jak já vás nenávidím." zavrčela jsem.

Pršelo, lilo. Nešlo to zastavit ani tím, že jsem se schovala pod strom. ,,To mám nějak zařídit aby přestalo pršet?" zavrčela jsem a schoulila se do klubíčka, abych se zahřála. Potom jsem ale uslyšela podivné zavrčení. Polkla jsem a otočila se. O několik stromů dál byl... 

Potlačila jsem výkřik. Ta silueta, ten stíny se kradl mezi stromy a vypadal jako...

Když se naše oči setkaly, vyjekla jsem a tím šokem jsem se přeměnila v černou vlčici.

V tu chvíli vlkodlak vyskočil ze stínů a naježil srst. Viděla jsem jak se mi klepou tlapy a ocas jsem měla stažený mezi nohama. Vlkodlak byl kostnatý, jeho srst byla černá a promoklá, a byly na ní cákance od krve. Kradl se ke mně po čtyřech.  Začala jsem couvat. Nemám zbraň a jako vlk bojovat neumím! Vyštěkla jsem když se po mě natáhl dlouhou tlapou s ostrými drápy.

Okamžitě po mě skočil a zakousl se mi do zadní nohy. Zavyla jsem a tlapou se mu ohnala po hlavě. Sekla jsem ho do oka. Uskočila a drápy mi roztrhl kůži na boku.

Trhaně jsem dýchala a přemýšlela co udělám. Během vteřiny ale zase zaútočil.

Uhnula jsem a skočila mu na záda. Zakousla jsem se mu do šíje ale rychle mě shodil.

Skočil po mě a zuby cvakal nebezpečně blízko mého krku.  Uhýbala jsem jeho zubům, ale nemohla jsem se zpod něj nijak dostat. Nemám na vybranou...   

Přeměnila jsem se a podlezla ho. Než si to stihl uvědomit, chtěla jsem se přeměnit. Ale nešlo to. A tak jsem tak stála za jeho zády v těle člověka - míšenky, a klepala se strachy. Běh nemá smysl... Lézt na strom taky ne... Nesnáším je že mě do toho zasáhly! To je ono...!

Mávla jsem rukama a z dlaní mi vystřelil proud ohně. Sežehl vlkodlakovi srst na hřbetu, ale moc dlouho nehořel, protože silně pršelo. A vypadalo to, že se vlkodlak ještě více naštval.

Začala jsem se modlit ke všem bohům, lidským i vílím. Vlkodlak po mě skočil a strhl mě na zem.

Zahryzl se mi do ramene. Vyjekla jsem a z očí mi vyhrkly slzy. Já tady umřu!!!

Smíšené pocity mě přeměnily ve vlka ale bylo to k ničemu. Krev ze mě tekla proudem.

Nesmím umřít. Ne tady. Ne tady... Ne v polovině...

Napřáhla jsem ruce před sebe, když po mě vlkodlak znovu skočil. Oheň ho odmrštil pryč, ale nezabil. Nemohl. Mohla jsem ho odrazit ale... Umřu tady? Opravdu tu mám umřít? 

Déšť ustal a já pocítila naději. Rozmáchla jsem se, ale ještě než jsem stačila vyvolat oheň, zjistila jsem že vlkodlak je pryč. Rozhlédla jsem se ale nikde nebyl.

Náhle na mě skočil ze shora. Vyjekla jsem a strčila ruce před sebe. Napálila jsem mu oheň rovnou do tlamy. Odmrštilo ho to a jeho tělo proklála větev.

Překulila jsem se na bok a začala zvracet. Ale pak se zase objevila tma.