Noc nebo Jitro

7

Po práci v kuchyni mě zastihla Adda, když jsem šla do svého pokoje.

,,Kam jdeš?" zajímala se. ,,Do svého pokoje." Adda si založila ruce na hrudi.

,,Xaver s tebou chce mluvit." řekla mi a zahleděla se do země. ,,Proč? A o čem?"

Pokrčila rameny a opatrně se na mě podívala. ,,Kde je?" zeptala jsem se otráveně.

,,Ve své pracovně. Třetí dveře z leva od protějších dveří koupelny." Pozvedla jsem obočí.

,,Nejbližší dveře od tvého pokoje." vydechla. ,,Nechtěla jsem, aby to takhle vyznělo."

Mávla jsem nad ní rukou. ,,Uvidíme se zítra?" zeptala jsem se. Přikývla.

Vydala jsem se tedy za generálem. Chtěla jsem se toho od Addy dozvědět co nejvíc.

Hlavně to, kde je králův zpropadený majetek. Jestli se tam nevrátím do šesti měsíců...

Bude válka. Tedy... Víly ji ukončí za jeden den ale... Plno lidí i víl zemře. Mou vinnou.

Zaklepala jsem na dveře generálova pokoje. ,,Pojď dál." ozval se Xaver.

,,Tak, co chceš?" zeptala jsem se. ,,Poslal jsem posla, aby mi zjistil, kdo jsi. Neřekla jsi, že jsi nejobávanější vražedkyně v království lidí." Odsunul židli od stolu směrem ke mně a posadil se. Změřil si mě pohledem. ,,Jak je to možné? Jak je možné, že jsi nejlepší vrah v zemi?" Pousmála jsem se. ,,Měla jsem dobrého učitele." odpověděla jsem a rozhlédla se po místnosti. Byl to obývací pokoj. On má komnaty?! No jistě, vždyť je generál...

Kysele jsem se na něj usmála. ,,Co chceš ještě vědět?"

,,Proč jsi tady." odpověděl. ,,Co na to říct? Chtěla jsem navštívit taťku." zavrněla jsem.

,,Proč jen ti to nevěřím." zasmál se tiše a vstal.

Na sobě jsem už měla svůj všední oděv – černé kalhoty a černou košili.

Ty kalhoty mi věnovala Adda s tím, že nemá ráda černou.

,,Jsi nedůvěřivý?" podotkla jsem a Xaver se přestal usmívat.

,,Celé to bylo v plánu..." vydechl a prohlédl si mě. ,,Věděla jsi, že tě sem hraničáři pošlou... Co tu chceš?" Udělal několik kroků ke mně. A já se ani nehnula. Nedopřeju mu to potěšení, že se ho budu bát. Na sobě měl svou černočervenou zbroj a černý plášť.

Asi by mi nebylo příjemné narazit na něj v noci u nějakého hostince nevalné pověsti, ale takhle to ještě jde. Najednou oknem do pokoje vletěla sova. Šedivá sova a přistála na Xaverově stole. Xaver se jen nepatrně ohlédl a zvedl ukazováček. Sova vlétla do klícky v rohu místnosti. Pozvedla jsem obočí. Tak ta je dokonale vycvičená.

,,Ještě jednou se tě zeptám. Co tu chceš?" zavrčel a přitiskl mě ke zdi.

Dýka... Dýky v mé botě... Stačí se pro ni natáhnout. ,,Můj král mě pověřil úkolem." zavrčela jsem a pokusila se ho odstrčit. Opřel se rukou vedle mého krku a hleděl mi do očí, jako by mi z nich mohl vyčíst pravdu. ,,Jakým úkolem?"

Znovu jsem do něj strčila. Marně. Bohové, je jako skála!

Pokusila jsem se ho udeřit, ale chytl mě za zápěstí a znovu mě přirazil ke zdi.

,,Jestli mi to neřekneš, postarám se, aby tě zbičovali. A věř mi, ruka víly je mnohem silnější než ruka člověka." A v tom jsem mu věřila... Přeci jen, proto jsem tady, že?

Neustojím ani jeden hloupý výpad....

,,Králi ukradli rodinný meč a snubní prsten. Poslal mě sem se svým synem, abychom je našli." Xaver se pousmál. ,,Tak přeci jen to šlo." zasmál se tiše a pozvedl mi bradu ukazováčkem. ,,Jenže kdyby šlo jen o tohle, nebyla bys tady. Neměla bys potřebu nechat se zajmout. Co tu děláš? Co je tvým osobním úkolem tady udělat? Zabít nás?"

,,Ne." odpověděla jsem. ,,A rozhodně ti to neřeknu." odbyla jsem ho a strčila do něj a nejsilněji jsem svedla. Stejně jsem s ním nehnula. ,,Em... špatná odpověď." zavrněl a chytl mě za zápěstí. ,,Nikdy tě nebičovali, že? Nedokážeš si ani představit jaká je to bolest, když se ti bič zaryje do kůže a rozřízne ji. Když se ten, co drží bič, trefuje do stejného místa a proniká ti do masa. Když schytáš deset ran, máš zkrvavená celá záda.

Zbydou ti po nich jizvy. Nehezké jizvy. Celé týdny se léčíš a modlíš se, aby se to nezanítilo. Takže mi okamžitě řekni, co tady děláš?!" Zavrčela jsem na něj.

,,Hledám svého otce!" okřikla jsem ho, když se mnou praštil o zeď.

,,A víš kdo je tvůj otec? Jak vypadá? Jak se jmenuje?"

,,Vím jen, že je z Jitřního dvora. Matka řekla, že jsem mu podobná. Má stejné oči jako já. Stejnou barvu vlasů a stejnou povahu. Musím si poradit jen s těmito informacemi, abych ho našla, ale já to zvládnu." Xaver se pousmál. ,,Dobře." zašeptal a pustil mě.

Neodstoupil však. ,,Král... král řekl..." začala jsem, ale bála jsem se to dokončit.

,,Co řekl?" zeptal se a založil si ruce na hrudi. Musela jsem zaklonit hlavu, abych se mu podívala do očí. Komu jinému bych to měla říct, když ne generálovi?

,,Řekl, že když se do šesti měsíců nevrátím, pošle sem armádu."

Xaver překvapeně pozvedl obočí. ,,Jak velkou armádu?" zeptal se.

,,Velkou. Kdyby chtěl, poprosí ostatní krále o jejich podporu a dostane ji."

Xaver odstoupil a opřel se o stůl. ,,Co že se to ztratilo?"

,,Rodinný meč a snubní prsten." odpověděla jsem. ,,Jak víš, že to ukradl někdo z našeho rodu?" zeptal se. ,,Zloděj byl rychlejší než já, silnější. Vrazil mi do břicha dýku z dračí oceli. Ale nechal mě žít." Xaver si povzdechl. ,,Dračí ocel říkáš?" zasténal a praštil pěstí do stolu. ,,Zatraceně Rhysi!" zavrčel a hvízdl. Přilétla k němu sova.

,,Okamžitě se vydej do Nočního dvora. Vyřiď Fenrysovi, ať sem okamžitě nakluše i s tím co ukradl lidskému králi." zavrčel k sově a sova zamávala křídly. Vylétla z okna.

,,Ukradl to vladař Noci? Ale proč?" zeptala jsem se nechápavě.

,,To taky nevím. Ale zjistíme to."

Fenrys... Rhys... Zajímavé. Neobvyklé, ale zajímavé.

,,Co budeme děla teď?" zeptala jsem se. ,,Za to, že jsi nás varovala ti dávám svobodu. Nesmíš ale opustit toto sídlo, dokud se nerozhodneme co s tebou dál."

,,A co to má společného se svobodou?" zeptala jsem se. Xaver se uchechtl.

,,Líp to zní." dodal a já ho praštila do ramene. Zasmál se a chytl mě za ruku.

,,Jsi napůl vznešená víla." oznámil mi. COŽE?!

,,Jak o můžeš vědět?" zeptala jsem se a srdce mi poskočilo. Já, že jsem z poloviny vznešená víla? To že víla, to vím, ale vznešená?

To znamená... ,,To znamená, že ovládáš magii stejnou jako tvůj otec. Jenže musíme zjistit, jestli tvůj otec ovládá magii Jitra, Jara, Podzimu, Léta, Zimy, nebo Noci."

,,My?" zeptala jsem se opatrně. ,,Pomůžu ti. Vím jaké to je, vyrůstat bez otce. Můj otec zemřel, když mi bylo devět let." V tolika letech odešla má matka...

A vystřídal ji Norion. Ten byl taková mamá-táta chůva...

,,Čím začneme?" zeptala jsem se. ,,Probudíme tvou magii." řekl a pustil mou ruku.

,,Kdy začneme?" zeptala jsem se znovu. ,,Zítra po obědě. Nerad něco dělám na prázdný žaludek." Zasmála jsem se a odešla.