Noc nebo Jitro

1

Ráno mě vzbudila komorná. ,,Vážně Valerie?! Vidíš tady ten krvavý flek?! Budu muset celé prostěradlo vyhodit! Až se příště dobelháš do pokoje, celá zakrvácená, koukej si sundat zbroj!" okřikla mě komorná a já se vyklidila z ložnice. Převlékla jsem se do hnědých kalhot, tmavě vínové kazajky a kožený pás, který jsem si připnula, a kryl mi břicho. Uvědomila jsem si, že si musím víc chránit břicho.

Připnula jsem si béžový plášť, který jsem si jednou lehce přehodila kolem krku a hodila na záda. Povytáhla jsem plášť níž na dekolt, aby mě neškrtil a upravila jsem si ho vzadu, aby se mi nepletl pod nohy. K pasu jsem si připnula meč, na zadní stranu koženého pásu jsem si připnula dýku z dračí oceli. Jediné co mi chybělo, byl můj zdobený klobouk. Hnědé vlnité vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Mám je sestřižené těsně nad žebry.

Vyšla jsem z pokoje a zamířila na snídani. Tedy... neměla jsem hlad, ale vyžadovalo se to ode mě. Chodby zámku byly dlouhé a osvětlené loučemi. Okna byla obloukovitá a sloupy se spolu spojovaly v obloucích, které byly zdobené vytesanými růžemi.

Nikdy se mi to nelíbilo. Otevřela jsem dveře do hlavní síně, kde už byl král, jeho dva synové, kapitán stráže a generál. A já. Králova vražedkyně. Královský špeh.

U stolu bylo šest míst. V čele seděl král, naproti němu generál a po stranách ostatní.

Po králových rukách seděli jeho synové, po generálových já a kapitán stráže.

Usadila jsem se na své místo vedle prince a opřela se loktem o desku stolu. Upravila jsem si klobouk a nechala sluhy, aby mi nalili čaj. Ovšem ani jsem se ho nedotkla.

Král má černé vlasy, dlouhé po ramena a tmavé oči. Jeho synové byla dvojčata, úplně totožná, jako by otci z oka vypadla... Děsivé. Seděli tu tři na chlup stejní muži, jen jednomu bylo čtyřicet let a zbylým dvěma teprve dvacet let.

,,Co jsi dělala tak pozdě večer ve městě?" zavrčel král pod vousy. ,,Stopovala jsem toho městského zloděje." odpověděla jsem a přiložila si dlaň na břicho. Rána nezasáhla ani jeden orgán. Měla jsem velké štěstí. Ale při vzpomínce na to, jak byl ten zloděj rychlý, se mi zvedal žaludek. ,,A proč jsi ho nezabila?" zajímal se král a ukrojil si plátek chleba.

,,Už jsem ho skoro měla. Ale byl moc rychlý. Bodl mě do břicha. Byla jsem ráda, že mě rovnou nezabil. Jakýkoliv jiný muž by to udělal." Generál sykl.

Podívala jsem se na něj. Na jeho krátké, hnědé vlasy, zlatavé oči a výrazné rysy tváře.

Bylo mu teprve dvacet sedm let, a přesto dělal generála.

Položil svou ruku na mou. Málem jsem ucukla, ale kdyby ano, dala bych tím princům jasně najevo, že u mě mají šanci. A já nechci mít s nikým žádný vztah. Jakýkoliv.

Proto jsem se jen pousmála a zavřela oči.

Když jsem je znovu otevřela, generál se usmíval. Nedovolil si však nic jiného.

Chytrý muž. ,,Takže? Co s tím hodláš dělat?" zajímal se král.

Princové mlčeli. ,,Měl dýku z dračí oceli." řekla jsem a vytáhla dýku, kterou jsem si připnula zezadu na pas. Položila jsem ji na stůl. ,,Ale je moje," dodala jsem, když jsem si všimla, jak se princům zaleskly oči. ,,Není to člověk." dodala jsem a schovala dýku zpět.

,,Jak to můžeš vědět?"

,,Byl rychlý. Na člověka až moc. Navíc, měl dýku z dračí oceli." řekla jsem.

Chtěla jsem ještě dodat: A nechal mě žít, jenže to by bylo až moc.

Nechtěla jsem jim připomínat, že jsem míšenec. Že mám krev rodu, který král tak nenávidí. Proto nikdy nedovolil svým synům, aby si se mnou něco začali. Ne že bych o to stála. Jenže ten zloděj mě nechal žít. Kdybych byla člověk, jistě by mě zabil. Takže je možné... je možné že mě nechal žít, protože mám jejich krev...

,,Takže si myslíš, že je z vílího rodu. Jenže proč by okrádal lidi?" zeptal se kapitán.

,,Ukradl náš rodinný meč." řekl král. Opřela jsem se o desku stolu a povzdechla jsem si.

,,Tak proto tu byl." vydechl generál. ,,A taky náš rodinný snubní prsten." dodal po chvíli.

,,Co budeme dělat, Vaše Výsosti?" zajímal se generál. ,,Touhle dobou už bude ve Valkeiře.

Musíme... Musíme tam někoho poslat." Valkeira. Tam je můj otec! Někde tam...

,,Já půjdu." nabídla jsem se rychle. Všichni se na mě podívali. ,,Jsem nejlepší zabiják v zemi. Jestli chceš Výsosti, dostanu vše zpět a přinesu ti zpět toho zloděje v okovech." Král se zamyslel. Adrian nebyl nijak zvlášť moudrý král. Raději myslel mečem než hlavou.

,,Pošleme s tebou někoho." navrhl. ,,Nemusíš. Samotné mi to půjde líp a nikdo mě nebude zdržovat." Král chvíli mlčel. ,,Dobře. Ale do půl roku se vrátíš nebo tam vyšleme vojsko."

,,Vojsko?" zajímal se opatrně generál. ,,Nenechám své rodinné poklady v rukách nepřátel."

Pouze jsem přikývla. ,,Dnes večer se tedy vydám na cestu." Generál mě znovu chytl za ruku. ,,Pojedu s tebou." Pobaveně jsem se uchechtla a snažila se, aby to vyznělo co nejvíc arogantně. ,,Nepojedeš." řekla jsem. ,,Tak s tebou pojedu já." nabídl se princ Adrian III.

Král se zadusil čajem. ,,To ani přes mou mrtvolu!"

Princ se pousmál. ,,Můj bratr je korunní princ, pokračovatele rodu tu máš. A navíc by bylo výhodné mít s sebou někoho, kdo má politickou moc." nenechal se odbýt Adrian III.

,,Ve Valkeiře s tebou nebudou zacházet jako s princem, budeš pro ně pouze člověk. Neuznávají lidské tituly a hodnosti." řekla jsem a začala si čistit nehty. Tohle bude na dlouho... Generál si odkašlal. ,,Ale Výsosti, kdyby princ jel, přeci jen by mohl pomoct Valerii s identifikací meče a prstenu. Ona neví, jak vypadají, mohla by klidně přinést ty nesprávné..." Král zmlkl. ,,Nemohu přeci ohrozit život svého syna..." Položil svou ruku na jeho a pousmála se. Princové se na sebe podívali. ,,Jeden z nás pojede." řekl druhý princ, Arthur. Bylo pro mě záhadou, proč jméno každého muže z jejich rodu muselo začínat na písmeno a. Nechápala jsem to... Kolik už tu bylo Arthurů, Adrianů, Alexandrů, Arvynů...

Znechuceně jsem se zašklebila. ,,Dobře Adriane, pojedeš s ní. Ale Valerie, nezpustíš z něj oči." zavrčel král. Podívala jsem se na usmívajícího se prince. Věnoval mi oslnivý úsměv.

Protočila jsem oči a povzdechla si. ,,Nebudeš se loudat." zabručela jsem a vstala.

,,Tak tedy, dnes večer v přístavu, princi. Snad se ještě uvidíme Výsosti. Kapitáne, generále..." pronesla jsem a odešla. Neuklonila jsem se. Nikdy jsem se neuklonila a nikdy to neudělám. Možná jsem moc hrdá nebo drzá, podle toho jak se to vezme, ale já nikdy před nikým neskloním hlavu, ani nepokleknu. Nikdy.

Tak tady je první kapitola. Pokusím se vydávat co nejčastěji. Ale nebojte se, když nějakou dobu nebude, vynahradím vám to delší kapitolou. 

Vaše Nataša :)