Noc nebo Jitro

10

Posadily jsme se s Addou do pohovky u krbu. Na stolek vedle jsme si položily šálky s čajem a na zem před sebe si položily knihy. Ty knihy jsem se rozhodla vzít si do pokoje a přečíst si je, abych získala o Valkeiře informace.

Adda se na mě usmála. ,,Takže co bys chtěla vědět?"

,,Jak stará je Valkeira?" vyhrkla jsem. To byla první otázka, která mě napadla.

Adda se uchechtla. ,,Je stará stejně jako tento svět. Ale dvory vznikly před pěti tisíci lety.

Ve Valkeiře se nachází zdroj magie, proto je tu magie nejsilnější, můžeme čerpat ze zdroje.

Nejen, že jako víly jsme se narodily s magií, ale teď k ní máme i přístup. Nekonečný, přístup. Valkeira je, jak víš, rozdělena na šest dvorů. Jitřní a Noční si nejsou moc blízké, ale přesto tu panuje klid a mír. Většinou. Každé roční období má svůj druh magie.

Vladař Zimy vládne sněhu a ledu. Vladař Léta vládne ohni a teplu. Vladař Jaro vládne zemi a zeleni. Vladař Podzimu větru a vodě. A určitě si domyslíš, že vladař Noci vládne stínům a temnotě a vladař Jitra světlu a čistotě." Přikývla jsem, že chápu.

,,Je toho hodně, co bych ti mohla o Valkeiře říct. Největší dvůr je Noční. Nejmenší je Jarní.

Noční dvůr je hodně v horách, Jarní v nížinách. Všechny dvory kromě Jarního a Letního jsou omývané mořem. Podzimní oceánem. Víly se často vydávají obchodovat do blízkého království elfů, na Západě." Pozvedla jsem obočí. ,,Elfové?" zeptala jsem se.

,,A trpaslíci. Trpaslíci žijí v horách na Západě, vyrábí zbraně a zbroje, všechno možné z kovů a rud. Elfové se věnují chovu zvířat a těm jemnějším pracím. Je to království opravdu bohaté, všichni od nich něco kupují nebo prodávají. Trpaslíci a elfové si mezi sebou vyměňují potřebné věci, všichni žijí v míru. Což se nedá říct o lidech na východě."

,,A Západ je v něčem jiný, než jsou východní království?"

,,Žijí tam magické bytosti. Tomu ,,království" říkáme Západ, protože je to nejzápadnější země. Svobodná země bez krále."

Upila jsem čaje. Je zvláštní, jak všichni žijí v rovnováze a míru...

,,Ale..." začala Adda najednou, trochu smutně. ,,Je tady říše, úplně na Severu, kde žije jistá královna... Říká se, že není z tohoto světa, a bojím se, že má něco za lubem. Posílá sem, tedy, nejen sem, své příšery, které tu bloudí a zabíjejí na potkání. Zatím se nijak zvlášť neozývá, ale bohužel tyto příšery, jejich sice málo ale přesto, jsou velmi nebezpečné a usazují se tady." Polkla jsem a podívala se na stránku v knize, kterou otevřela.

Byla tam vyobrazena zrůdná bytost s šupinatou kůží, dlouhým jazykem a blanitými křídly. Oči měla podlité krví a drápy dlouhé jako mé dýky. Podobala se... muži. Jen trošičku.

,,To jsou její nejmilejší. Říkáme jim Smrtonoši. Jsou nejnebezpečnější ze všech příšer, které královna má. Ale naštěstí tu existují tací, kteří tyto bestie loví. Nejen Smrtonoše ale i ostatní."

,,Nějací čarodějové?" zeptala jsem se. ,,Něco na ten způsob. Vládnou meči i magii. Neznají strach, jen spravedlnost a bezpečí víl." Zmínka o čarodějích mi vnukla nápad.

,,Máme tady nějakého čaroděje?" zeptala jsem se. ,,Ano. Jmenuje se Aego."

,,Mohla bych za ním někdy jít?" Adda pokrčila rameny. ,,Je... plachý. Nemá rád společnost a..." Uchechtla se. ,,Je strašně nervózní v přítomnosti žen." Zasmála se a já se pousmála a upila čaje. ,,Snad si nějak poradím. Hodilo by se mi vyhledávací kouzlo."

,,Co chceš najít?" otázala se zvědavě. ,,Svého otce." Adda zmlkla a zalistovala v knize.

,,Nevím, jestli se ti to podaří, Valerie. Když víla opustí své dítě..."

,,Musel odejít. Neměl na výběr." sykla jsem naštvaně. Matka řekla, že by nás otec nikdy neopustil, kdyby to nebylo nanejvýš vážně. ,,Každý má na výběr, Valerie. Úplně každý."

Pobouřeně jsem vstala. ,,Tím chceš snad říct, že by mě můj vlastní otec opustil?! To jsem byla tak příšerné dítě, že se raději rozhodl nepovažovat mě za své?!" okřikla jsem ji a popadla knihy. ,,Valerie takhle jsem to nemyslela!" ozvala se, ale já už vycházela ze dveří.

V cestě se mi objevil Xaver. ,,Uhni." zavrčela jsem a něj a Xaver mi překvapeně uskočil z cesty. Když jsem odcházela, stále jsem na zádech cítila jeho nechápavý pohled.

Zabouchla jsem dveře do pokoje a položila knihy n a stůl.

Přece by mě neopustil? Přece by mou matku neopustil? Říkal, že jí miluje! Že mě miluje!

Byla to jenom lež?! Využil jí, a já byla jen nechtěný důsledek jejich plané lásky?!

Rozplakala jsem se a posadila se na postel. Nikdy jsem neplakala. Ne od doby, kdy mě Norion udeřil. Od té chvíle jsem si slíbila, že nebudu plakat. A teď tu sedím – pláču kvůli muži, kterého jsem nikdy nepoznala a který mě opustil místo toho aby mě vychoval.

Nenávidím ho! A až ho najdu! Až ho najdu, tak mu vyčtu posledníchdevatenáct let jeho prohnilého nesmrtelného života!