Noc nebo Jitro

15

Ráno jsem se vzbudila unavená a rozespalá. Zívla jsem si a přetočila se na bok. Vůbec se mi nechtělo vstávat a tak jsem prostě jen ležela a tupě civěla do zdi. Přemýšlela jsem nad tím, co asi za tu dobu Aego zjistil. Taky jsem přemýšlela nad tím, jak mě ti dva černovlasý parchanti štvou. Jací? No přeci Xaver a Fenrys. Oba dva jsou paličatí a arogantní.

Jsou to pomalu už dva týdny od doby, kdy jsem sem přijela. Adrian už je nespíš v půli cesty za svým otcem... Docela mi chybí. Dělal mi milou společnost. Potom tady je ještě Adda, ale vzhledem k tomu, že ona je většinou v kuchyni a já na cvičišti...

Zavrtěla jsem se a vstala z postele. Dobelhala jsem se do koupelny, opláchla si obličej a umyla se. Ve vaně jsem ještě málem usnula. Poslední dobou se mi spí tak nějak špatně.

Jsem čím dál nervóznější, kvůli svému otci. Každou chvíli očekávám, že za mnou přijde Aego a řekne mi, co zjistil. A on pořád ne a ne. ,,Valerie?" ozvala se Adda u dveří.

,,Co?" sykla jsem a začala se hrabat ven z vany. Omotala jsem si kolem těla osušku a vyšla z koupelny. A hádejte, kdo byl s ní? No samozřejmě jeden z těch dvou černovlasých parchantů. Založila jsem si ruce na hrudi a zamračila se. ,,Co tu chceš?" zavrčela jsem na Fenryse, který se samolibě usmíval. ,,Proč jsi ho sem přivedla?" zeptala jsem se Addy.

,,Já ho sem nepřivedla, šel za mnou." vymluvila se z toho. Odložila na stůl... snídani?

Kolik je kruci hodin?! Podívala jsem se k oknu a zjistila, že slunce už je ve svém přirozené poloze na obloze. Jitro... ,,Prošvihla jsem snídani?" zeptala jsem se Addy a přidržela si osušku, protože jsem měla pocit, jako by v jeho přítomnosti byla nesvá a padala ze mě.

,,Ano... A taky oběd." Fenrys se uchechtl. ,,Proto jsem tě přišel zkontrolovat." dodal.

,,Kliď se odsud." zavrčela jsem na něj. Jenže jsem pořád nedokázala pochopit, proč by měl něco ukrást králi, a potom to jen tak vydat. Fenrys se na mě zlomyslně usmál a nebezpečně se mu zableskly oči. ,,Addo a-" začala jsem, ale zjistila jsem že je pryč.

No skvěle. Fenrys se na mě stále díval, jako by mě chtěl zabít. Nebo hůř.

,,Tak běž pryč." Mávla jsem rukou. ,,Fenrysi, nech ji být." ozval se Darien u dveří.

Narovnala jsem se a pozvedla bradu. ,,Když ona je to zábava." zasmál se vladař Noci.

,,Tady jsi na mém dvoře. Pod mou střechou. Respektuj alespoň základní pravidla. Sice jsem se naučil ti už nevěřit, protože nikoho nerespektuješ, ale respektuj alespoň jí, není z Valkeiry." pronesl klidně Darien a změřil si Fenryse od hlavy po paty. Vladař Noci se na Dariena zazubil. ,,Nebo tě odsud vykážu. To, že jsi tady, ti umožňuji pouze já, protože jsem příliš hodný." Fenrys se arogantně usmál. ,,Ne, to, že jsem tady, mi umožňuje to, že se mě bojíš." zavrněl. Protočila jsem oči a prošla kolem něj. ,,Běžte se kočkovat jinam." Darien se zasmál a Fenrys se na mě samolibě usmál. Bohové, jsou staří více jak pět set let, a musí se pořád chovat jako malý kluci. I když by vlastně měli být rivalové. Noc nebo Jitro.

Darien mávl rukou a Fenrys s ním odešel. ,,Jo a Val?" zarazil se ještě Darien ve dveřích.

,,Ano?" zeptala jsem se. ,,Dnes je ples a byl bych rád, kdybys přišla." Ptát se kdy, by bylo zbytečné. ,,Za jak dlouho?" zeptala jsem se nakonec. ,,Za čtyři hodiny."

Přikývla jsem. ,,A najdi si doprovod." dodal, když zavíral dveře.

Jasně! Najdi si doprovod Valerie! Přeci se o tebe každý může poprat!

Jak asi Dariene?! Jak když tu nikoho neznám!!!

Mrštila jsem knihu po dveřích, aby si pořádně uvědomil, jak jsem naštvaná.

Ne, zuřivá.

Uslyšela jsem dvojí smích. Zavrčela jsem a otevřela šatník.

Jenom počkej, vladaři. Tohle ti nedaruju.

Vytáhla jsem z šatníku bílé šaty, které jsem si dovolila ukrást nějaké šlechtičně v horním patře. Byly celé béžové s přiléhavými rukávy, útlým pasem, rozšířenou sukní, přes kterou je přehozená krajka, a potom plášť z bílé krajky. Ladilo to k mé zlatavé pleti.

Úzký korzet byl snad až příliš...

Všimla jsem si, že se mi na pravé ruce objevilo to spirálové, inkoustové tetování.

Co se to sakra děje?!

Jenže během tří vteřin bylo pryč. Zatraceně!

Použila jsem magii, nebo se spíš pokusila o to, aby mi pomohla se obléct.

Marně. Nešlo to. Proto jsme se do těch šatů narvala svépomocí a pokusila se naslepo zašněrovat korzet. Bylo o přímo nemožné. Půl hodiny jsem se o to pokoušela, až jsem se přemohla a odešla za Addou, aby mi pomohla. Adda mi tedy pomohla, a pomohla mi i doupravit některé nedostatky. Poděkovala jsem a vzala jsem dlouhou, krajkovou svrchní sukni do prstů a vyběhla ze dveří. Rychlým krokem jsem se pokoušela dostat se do svého pokoje. Ale bohužel, rychlý pohyb v tom korzetu mi nedělal dobře. Zvedl se mi žaludek a já se opřela o stěnu. Nenávidím korzety. Nemohla jsem dýchat. Ne...nejde...Nemůžu.....

Nemůžu....nemůžu se nadechnout... Zatmělo se mi před očima a já se ztratila v čiré temnotě.