Noc nebo Jitro

32

Práskla jsem za sebou dveřmi a vydala se po schodech dolů. 

Nepracuje s takovou magií? Pche!

Co si o sobě myslí? Že je to bůh nebo co? Jsem Darienova dcera, měl by mě alespoň vyslechnout!

Zarazila jsem se a opřela se o zeď rukou. Chlad kamenné zdi se mi rozlil po vzteky rozpáleném těle. Rozhlédla jsem se. 

Začínám bláznit... Začíná se ze mě stávat on. Tohle nejsem já, to bych nikdy... Nikdy nebudu jako ty rozmazlené šlechtičny, nikdy. Ale podle toho co se právě stalo... Nezáleží na tom, kdo je můj otec. Ne, záleží. Ale nemělo by... Změnila jsem se...

Odešla jsem na nádvoří a zamířila do stájí. ,,Má lady, neměla byste opouštět sídlo bez vladařova dovolení..." namítl stájník. ,,Na mě se pravidla tohohle světadílu nevztahují." zavrčela jsem.

A byla to pravda. Míšenka, cizinka. 

Vyskočila jsem na černou klisnu a popadla otěže. Potřebovala jsem na pár hodin zmizet. 

Být pryč od nich. Mění mě, dělají ze mě vílu, ale já vílou být nechci. Chci umřít, jednou chci umřít... Ne být navždy takováhle.

Vybídla jsem klisnu do cvalu a přehnala se přes nádvoří. ,,Valerie!" ozval se Xaver, ale já ho ignorovala. I on mě mění. Možná si to neuvědomuje, ale je o pravda. 

Jen jeho přítomnost, ten čas který s ním trávím.

Všechno to mě mění, protože on je víla a já jsem míšenka.

A já nemůžu být vílou, protože to by znamenalo opustit Noriona. A já ho nehodlám ztratit.

Zatímco jsem přemýšlela, dorazila jsem do přístavu. Hraničáři mi otevřeli bránu a udiveně na mě hleděli, když jsem jim sdělila, že jsem Darienova dcera.

Klisna klusala po cestě k molu. Všimla jsem si známého cizince, který mě zastavil, když jsme sem s Adrianem poprvé zamítali.  Byl mladý, jeho vlasy byly dlouhé a bílé a jeho oči světle modré, trochu šedé. ,,Co tu děláš? Tebe si pamatuji." ozval se a já zastavila klisnu. 

,,Do toho ti nic není." zavrčela jsem. Už jsem se nebála. Nevím proč, ale nebála jsem se.

Bělovlasý si mě změřil pohledem. ,,Odkud ty jsi?" zeptala jsem se. ,,Tam to neznáš. Ale teď žiji v Nočním dvoře."

,,Znáš tedy Fenryse."

,,Rhyse? Ano. Je to můj dobrý přítel."

Sykla jsem a zavrtěla hlavou. ,,Chceš se vrátit k lidem?" zeptal se. Podívala jsem se na oceán, tam daleko, kde byli všichni, které miluji a znám. Kde byli moji bratři a sestry ve zbrani, kde byl můj táta, Král vrahů. Kde byl Adrian a generál Dorian. ,,Ne." odpověděla jsem pouze.

Bělovlasý se usmál. On... nemášpičáky? 

,,Co jsi zač?" zeptala jsem se. ,,Proč tě to zajímá?"

,,Ani nevím." odpověděla jsem. ,,Jsem elf." Vytřeštila jsem oči.

Elfové existují? 

,,A ty jsi míšenka. Popluji do království lidí. Nechtěla bys, abych někomu předal vzkaz?"

Ne. Ne, ne ne. Nemůžu nikomu říct, že jsem živá. Ohrozila bych tím každého.

,,Ne. Ale kdyby jsi mluvil s Králem vrahů... řekni mu, že jeho dcera je mrtvá."

Elf pozvedl obočí. ,,Jak zemřela?"

,,Zabili ji v boji, na cestě zpět do království."

Elf se na mě podíval a přimhouřil oči. ,,A na oplátku dostanu co?"

,,Co si za to žádáš?"

,,Kdybys někdy poznala nebo viděla elfa, který by byl v nesnázích, pošli ho za mnou."

,,Kam?"

,,Do Křišťálového hvozdu."

,,Platí."

Elf se usmál a odešel, směrem k pobřeží. ,,Jak se jmenuješ?" zvolala jsem za ním.

,,Rhaego."

Klisna se otočila a provedla mě přístavem. Bylo příjemné být na čerstvém vzduchu, kde nebyly jenom víly. Ale moc dlouho jsem se neradovala. 

Stíny se vlnily v každém rohu ulice, tančily a mihotaly se. Věděla jsem, poznala jsem, že to byli Auridon a Eduard. Už jsem si zvykla.

- Nezvykla. To, že je dokážeš vidět nesouvisí se zvykem. A víš proč?'

Zavrčela jsem. Fenrys.

No?

- Nikdo jiný je nevidí. Jen já. A ty je vidíš z jediného důvodu. Nepatříš do Jitřního dvora Valerie.

Nepatříš tam, protože patříš ke mně, patříš na můj dvůr.'

Co to meleš?

- Ty na to přijdeš.'

Nechápala jsem, co mi tím chtěl říct. Ale věděla jsem jedno: Nepatřím ani na Noční dvůr, ani k němu. Parchant arogantní.

Náhle mě ale něco ztrhlo z koně. Bílý tygr se zlatými pruhy. Přeměnila jsem se a ohnala se po něm tlapou. ,,Co tu děláš?" okřikl mě v tygří podobě. ,,Co ty tu děláš?! Já jsem se šla projet!"

,,Do Podzimního dvora! Tady nemáš co dělat!"

,,Neříkej mi co mám a nemám! Nech mě být!" Skočil po mě, ale já uhnula.

Přikrčila jsem se a naježila srst na hřbetě. Darien se náhle posadil a díval se za mě. 

Ohlédla jsem se. Stál za mnou obrovský černý vlk, s modrýma očima. Mávl ocasem a zavrčel.

,,Tohle si už nedovolíš." zavrčel na Dariena a přeměnil se. Já také. Fenrys mi pomohl na nohy, ale já se ho pokusila odstrčit. Pouze mě chytl za paži a stáhl k sobě. ,,Nemáš právo jí něco rozkazovat. Nepatří ti."

,,Jsem její otec." zavrčel Darien a přeměnil se. ,,Jde se mnou." dodal Darien a vytrhl mě z Fenrysova sevření. ,,A zítra, ji přeměním."

,,Na to potřebuješ pomoc vladařů."

,,Ty snad nechceš, aby byla víla, Rhysi?"

,,Na mě nezáleží. Je to pouze její rozhodnutí!"

,,Ne není!" vykřikl Darien a chytl mě za ramena. Ucítila jsem Jitřní magii.